Se smíchem je konec. Vůbec za to ale nemůžu. Poslední dny mám zkrátka pocit, že mě chce každý ošidit. Nebo připravit o potěšení z toho, čím se zrovna bavím. Anebo že má prostě za lubem něco, co mě uvrhne do utrpení.
Jen si takovou úzkost představte... Zalíbí se mi třeba tuba na krém. Chci, aby mi ji maminka podala na hraní. A ona to neudělá. No nerozbrečeli byste se taky? Taková zrada! Anebo mi ji podá, ale zároveň si sama vezme jinou - větší! No tomu říkám křivda jako Brno! Kde jsou ty časy, kdy jsme se společně smály.
Jindy se třeba podívám na babičku, která se na mě vždycky těší - ještě před týdnem bych ji potěšila úsměvem. Ale teď mě její milý úsměv bůhvíproč uvrhává do zoufalství...
Zdalipak mě to do zítra, kdy začíná víkend, přejde? Pokud ne, má se tatínek na co těšit...Tak či onak, zítra už mi bude DEVĚT MĚSÍCŮ!!!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat