V noci na dnešek jsem měla 40,1 C. Přes den by se někomu mohlo zdát, že jsem dobře naložená. Navzdory vysokým teplotám (přes den kolem 38 C) mívám energické chvilky, kdy mě baví obcházet kolem stolku v obývacím pokoji, lézt po schodech nebo cupitat za mým plastovým vozítkem.
Jenže, i tehdy mám pláč schovaný na krajíčku. Stačí, aby se mi něco nepozdávalo a hned spustím plačtivé bědování a volání o pomoc. Kvůli teplotám se zkrátka necítím v trvalé pohodě, rychle se unavím - a tím pádem mám zvýšenou potřebu takový nepříjemný život oplakávat.
Děda Láďa, který u nás byl včera na návštěvě, měl štěstí - těch pár hodin, co se mnou a s našima strávil, jsem se docela držela. Mohli jsme si tedy u trochu pohrát. To v noci to už bylo mnohem horší - a maminka kvůli mým srdceryvným pláčům opět nezamhouřila oka.
Přesto jsem se naučila další věc: říkat pi-pi-pi-pi (i když to zní spíše jako pe-pe-pe-pe), když mi maminka, babička nebo tatínek ukazují zavěšeného dřevěného papouška s mávajícími křídly.
Zítra nás asi opět čeká cesta k paní doktorce - ty horečky už přece musí někdy přestat!
---
Než jsem se nadála, horečky opět vyskočily, a tak se maminka s tatínkem rozhodli odvézt mě ještě večer do nemocnice v Krči. Paní doktorka na dětské pohotovosti mě prohlédla, ale na nic nepřišla. Ani odběr krve na dětském oddělení žádné zlo neobjevil - a já byla přitom tak uplakaná a neštastná. Poslali nás domů a maminku čekala další bezesná noc. Mě pochopitelně taky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat