Vzpomínka na 25. dubna 2011 aneb Poprvé jsem dostala pomlázkou

V neděli před velikonočním pondělím jsme byli s tatínkem na procházce v Kolovratech - vlakem tam a pěšky zpátky. Tatínek si po cestě opatřil několik vrbových proutků. Doma si z nich upletl omlázku. No, a druhý den ráno jsem tou pomlázkou dostala "hody-hody-doprovody" přes kaťátka... Prý abych zdravě rostla.
No, více zdraví bych opravdu potřebovala. Pořád mě ještě trápí nekonečná rýma, kterou skoro ani nestačíme vysmrkávat, utírat a cysávat, a k ní se přidává dráždivý kašel, kvůli kterému toho v noci zas a znovu moc nenaspím.

21. dubna 2011 - Děda Honza včera odpoledne odjel na kolo... a bohužel už se z něj nevrátí...

Ještě zavolal tetě Ajce na Skype. Přečetl si na terase lidovky z úterka od táty. Vyměnil žárovku v koupelně, kde už několik dní nesvítila. vyptal se maminky na všechno o mém zdraví, když jsme se vrátili z dopolední prohlídky v nemocnici. Zvedl se od počítače, sundal si brýle na blízko, položil je na stůl a protáhl se od dlouhého sezení. Potěšil se pomyšlením, jak dobře mu bude v sedle, až bude projíždět svou oblíbenou trasou bučinami. Převlékl se, nasedl a vyrazil...

20. dubna 2011 aneb Po 6 dnech a nocích horeček konečně úleva!

Tak snad mám to nejhorší za sebou - a podle všeho to opravdu byla tzv. šestá nemoc. Dnes ráno jsem poprvé neměla ani zvýšenou teplotu a i noc proběhla bez horeček. Jen kdybych lépe spala a nebudila maminku neustálým štracháním, pobrekáváním a vynucováním pozornosti. Zato ty předchozí dny...
Ani jsem radši nepsala o všech těch opakovaných cestách k paní doktorce a do krčské nemocnice. Když vám horečky neustupují a v noci nespíte ani vy, ani maminka, napadají vás všelijaké strachy. Copak to je jen tak, proplakat dlouhé hodiny s horkostí v těle, když doktoři říkají, že to přejde a že vám kromě virózy vlastně nic není?
Doufám, že se teď rychle zotavím a přiberu nějaké to deko. Čeká mě totiž oslava ročních narozenin - a pak asi i nácvik samostatného usínání, bez maminky. Zvládnu to vůbec?

17. dubna 2011 aneb Horečky stále neustupují

V noci na dnešek jsem měla 40,1 C. Přes den by se někomu mohlo zdát, že jsem dobře naložená. Navzdory vysokým teplotám (přes den kolem 38 C) mívám energické chvilky, kdy mě baví obcházet kolem stolku v obývacím pokoji, lézt po schodech nebo cupitat za mým plastovým vozítkem.
Jenže, i tehdy mám pláč schovaný na krajíčku. Stačí, aby se mi něco nepozdávalo a hned spustím plačtivé bědování a volání o pomoc. Kvůli teplotám se zkrátka necítím v trvalé pohodě, rychle se unavím - a tím pádem mám zvýšenou potřebu takový nepříjemný život oplakávat.
Děda Láďa, který u nás byl včera na návštěvě, měl štěstí - těch pár hodin, co se mnou a s našima strávil, jsem se docela držela. Mohli jsme si tedy u trochu pohrát. To v noci to už bylo mnohem horší - a maminka kvůli mým srdceryvným pláčům opět nezamhouřila oka.
Přesto jsem se naučila další věc: říkat pi-pi-pi-pi (i když to zní spíše jako pe-pe-pe-pe), když mi maminka, babička nebo tatínek ukazují zavěšeného dřevěného papouška s mávajícími křídly.
Zítra nás asi opět čeká cesta k paní doktorce - ty horečky už přece musí někdy přestat!
---
Než jsem se nadála, horečky opět vyskočily, a tak se maminka s tatínkem rozhodli odvézt mě ještě večer do nemocnice v Krči. Paní doktorka na dětské pohotovosti mě prohlédla, ale na nic nepřišla. Ani odběr krve na dětském oddělení žádné zlo neobjevil - a já byla přitom tak uplakaná a neštastná. Poslali nás domů a maminku čekala další bezesná noc. Mě pochopitelně taky.

15. dubna 2011 aneb Opět bojuju s horečkami

Po několika dnech zvýšených teplot, které jsou podle všeho u batolat, jako jsem já, běžné, mě přemohly vysoké horečky. Včera v noci jsem dokonce měla 40,4 C! Ani snad nemusím dodávat, že jsem celou noc proplakala, jako ten mraveneček.
Dnes jsme byli s maminkou u paní doktorky a přes den už vše vypadalo lépe - jenže teď přišel večer a já už se zase co hvíli budím s neutišitelným pláčem.
Maminka trne, aby to nebyla laryngitida, kterou se nám sem v týdnu pokoušeli zanést kluci třemblaťáci, kteří byli u babičky na hlídání - choroba ne-choroba.
A mě napadá, jestli něco nechytila i moje kamarádka Julinka. Včera tu byla na návštěvě a vůbec nic zlého netušila.
Za týden plánujeme jet za strejdou Honzíkem do Děčína... - uzdravím se do té doby?

8. dubna 2011 aneb Bylo mi 11 měsíců

Tak ještě měsíc a bude mi rok! A možná už tou dobou budu samostatně chodit! Že neveříte? Jen abyste se nedivili...
Sotva jsem se vrátila z Děčína, už mě tatínek s maminkou posadili do cruiseru, připevnili ho za tatínkovo kolo a vyrazili jsme na první společnou cykloprojížďku - do Kolovrat. To vám byla rychlost! Škoda jen, že tatínek na závěr píchnul a musel šlapat domů po svých, protože jsme s sebou neměli ani lepení, ani pumpičku, ani náhradní duši.
Děda Honza naštěstí doma defekt večer spravil, a tak jsme hned v neděki mohli na další výlet, a to až na Klokočnou. Bylo krásně, slunečno a teplo, a tak jsem si mohla u hospody na Klokočné vyzkoušet houpání v houpačce, točení na kolotoči i dovádění na pružinovém sedátku. Až těch zážitků na mě bylo skoro moc.
V následujících dnech jsem pak zařadila hned několik nových čísel:
- chození za autíčkem (držím se oběma rukama jeho sedadla a samostatně ho před sebou tlačím a řapám, dokud do něčeho nenarazí - tatínek mě zpovzdálí jistí, nebojte)
- zpívání a halekání (maminka mě při koupání učí zpívat a já si to pak přes den procvičuju - i na požádání)
- vrtění hlavou alá "ne-ne"
- popotahování a funění nosem

A včera jsem poprvé byla v našem budoucím bytě. Zatím je to teda spíš holobyt, ale páni stavitelé už ho snad začnou dodělávat, takže se těším, že se koncem léta nastěhujeme.
Pořád trvá moje lehce zvýšená teplota. Maminka říkala, že už s tím asi zajdeme k paní doktorce. Tak uvidíme...

1. dubna 2011 aneb Apríl a tenkrát poprvé v Děčíně

Mám v těchto dnech nakvap - musím totiž po návratu z Děčína prošmejdit všechny kouty v říčanském domečku a zjistit, co je kde nového - a tak tentokrát jen telegraficky:
Poprvé jsem s maminkou a tatínkem zavítala do Děčína - tam vám bylo krásně!
Poprvé jsem se tam viděla se svým pradědečkem Vaněčkem - moc se mi líbil!
Poprvé jsem okusila, jaké má strejda Honzík doma teplo - úplná sauna!

Se strejdou byla vůbec legrace - naučil mě dělat "aaaaaaaaaaaaaa - BAF!", takže od té doby na každého bafám. Taky jsem se pustila do dělání přídřepů a dřepů - i to mi strejda ukázal.

Při dlouhém stání a opírání se o zeď, dveře nebo stůl se přestávám držet rukama - ale tatínek mi to nedaruje, prý je takovéhle machrování předčasné a hrozí pádem. Tak se alespoň pokouším dělat krůčky držíc se maminky nebo tatínka jen jednou rukou. A docela mi to jde!

No, a s odpoledním spaním je zdá se konec! Poslední dobou jsem v podvečer usínala jen tak na půl hodinky, maximálně na hodinku - a teď, kdy je venku teplo a kdy vsedě koukám z kočárku, kde co lítá, mě nějaké spaní vůbec nezajímá.

Také jsem poprvé jela ve vozítku zvaném CRUISER - tatínek mě do něj poslední den své dovolené pohodlně usadil, zacvakl popruhy, opatřil mě lahvičkou s pitím - a už jsme jeli! Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a mně se to moc líbilo. A těch lidí kolem co mi mou pohodu závidělo! To byste koukali...

Nebojte, nic z toho, co jsem se v posledních 2 březnových týdnech naučila, jsem nezapomněla:
-ani přikládání telefonu k uchu a napodobování "haló-haló"
-ani mávání rukou a dělání "pá-pá"
-ani máchání rukou alá "tik-tak", když slyším tikat hodiny
-ani slézání z matrace pozpátku, abych si nenatloukla
-ani držení lahvičky s pitím jednou rukou
-ani popotahování nosem, když mě začíná obtěžovat rýma
-ani ukazování na nos nebo na oči, když se řekne NOS nebo OČI