31. prosince 2010 aneb Je ze mě nezadržitelná vypravěčka

Vava-uauauaaaa ua ua euíí ííí emmmba umm uaua uauaaaaaa bababa. Uuuuaaa uuuaaa emmm baba uííííí heh heh uíííí. To byste koukali, jak jsem se v posledních dnech rozmluvila. Skoro nezavřu papulu. Škoda, že si to maminka s tatínkem nemohou užít - tatínek proležel celý včerejšek s horečkou a zimnicí v posteli a maminka taky polehává, chuděrka nevezme do ruky ani hrneček, jak ji bolí klouby a prsty. Čaj pije brčkem. Děda ulehl dneska, a tak celou domácnost zachraňuje hrdinka babička. S tou je vám taková sranda! Pořád se něčemu smějeme, až moje výskání přes zeď doléhá i nahoru k tatínkovi.
Taky s babičkou objevuju, co je kde schovaného. Plazení mě totiž začalo moc bavit, a tak už sama zkoumám, kde co je, otáčím se jako střelka kompasu kolem osy a měním směr. Připadá mi, že šmějdění je jedna z nejzábavnějších činností. A taky to dávám svým hlasem patřičně najevo.
Škoda jen, že sešlo z naší účasti na silvestrovské oslavě u Kačenky, Martinky a Jarouška, kam jsme se všichni moc těšili. Chtěla jsem se znovu vidět s Ondráškem a Kačenkou a taky se seznámit s malým Ňuňákem Jáchymem, který do naší party přibyl před dvěma měsíci. No, co už nadělám. Jen aby ta chřipka neskočila na mě - nebo na babičku. To už by byl s legrací určitě konec...

29. prosince 2010 aneb Vánoce skončily, viróza začíná

To jsem opravdu nečekala, že jsou Vánoce taková legranda. Nic na tom nezměnil ani druhý zoubek, který se mi zřejmě začal v papule klubat. I tentokrát ho odhalila babiččina metoda lžičkového poklepu - a tak už se všichni těšíme, až vykoukne z dásně ven.
V neděli jsme provedli vánoční návštěvu v Praze u dědy Ládi a babičky Helenky. Byl tam i strejda Honzík - a spooouuusta dárků. Měla jsem moc dobrou náladu - jednak mě netrápily zoubky a druhak se mi v teploučkém bytě velice líbilo. Strejdu potěšilo, že si se mnou může hrát - a tak jsme dělali nejrůznější blbiny. Ale i babička s dědou si mě chtěli užít, a tak jsem šla z náruče do náruče. Po obědě jsme rozbalovali dárky. Dostala jsem míč s Krtečkem, knížku o Kačátku, pískací kachničku, suprovou židli s krmicím pultíkem, krásné šatičky na jaro a co já vím, co všechno ještě! Jěžíšek byl na mě opravdu hodný.
Odpoledne přišla ještě jedna návštěva - Lukášek a jeho rodiče Terezka s Péťou. Moc ráda jsem se s nimi seznámila. Na památku jsme si všichni udělali společnou fotku.
V pondělí jsem pak s maminkou vyrazila na návštěvu do Třemblat, omrknout, co Ježíšek nadělil mým bratrancům a sestřenici Žofince. Podle toho, čím vším se mi pochlubili, museli být celý rok tuze hodní! A určitě už se podobně jako já těší na příští vánoce.
Snad se na ně bude těšit i maminka... Poslední dny ji trápí únava, která k tomu všemu přerostla v nějaké ošklivé bolení a teploty. Už druhý den polehává, bolí ji svaly a klouby, potí se a je celá taková zvadlá. Navíc to teď vypadá, že si to bolení našlo cestu i k tatínkovi - taky se sotva vleče. S kým já jenom pojedu na kočárkovou spací procházku?

24. prosince 2010 aneb Moje první vánoce

To je všude shonu! Babiččin a dědův domek se začal plnit dárečky ve vánočním balicím papíru a vůní vánočky. A mě do toho po nocích prohání bolestí můj rostoucí zoubek. Vůbec se kvůli němu s maminkou nevyspíme...
Včera jsme navečer vyrazili i s kočárkem na říčanské náměstí, na tradiční trhy s vánočními zpěvy. Sice už jsem byla po celém dni unavená a uondaná, takže jsem většinu vyjížďky prospala, ale i tak jsem myslím viděla a slyšela to hlavní. Maminka s tatínkem si dali svařené víno a pečenou bramboru s dresinkem a pozdravili se se všemi tetami, strejdy - a samozřejmě i s Žofinkou, Matějem a Ondrou. Všude to klouzalo, to víte, tající sníh začal s večerním chladem pořádně namrzat.
A dnes už jsou Vánoce! Za oknem, které z tatínkovy náruče každou chvilku omatlávám, sice od rána ošklivě prší, ale to mě nemůže otrávit. Za chvilku vlezu do kočárku a pojedeme na Jureček na vánoční punč, déšť nedéšť, ledovatka neledovatka. V restauraci na Jurečku bude hrát pan klavírista, útulně praskat oheň v krbu a líbězně cinkat nádobí. Všechno si to tam pořádně prohlédnu, jen co se v kočárku probudím.
A večer? Maminka bude všechny nabádat, že se všecičko musí stihnout tak, abych alespoň viděla rozsvícený stromeček s nadělenými dárky. Takže šup šup, převléknout se, zasednout k štědrovečerní večeři s babičkou, dědou, Julkou, Pěťou a maminkou s tatínkem, dojíst vinné placičky, salát, schovat se před Ježíškem v patře - a pak už se ozve zacinkání... a hurá ke stromečku!
Nebojte, moc dlouho ponocovat nebudu. Jen omrknu všechna ta světýlka na stromečku a nasaju všechny ty nové vůně a hned pošupajdím s maminkou do koupelny. A pak do hajan.

20. prosince 2010 aneb Klube se mi první zoubek!

Když mě dneska maminka koupala, zničehonic zavýskla. Zazdálo se jí totiž, že v mojí pusince zahlédla klubající se zárodek zubu. Mého prvního zubu!
Hned druhým výsknutím zavolala babičku Janu, aby zkušeným okem vše potvrdila. Netrvalo to dlouho a v horní koupelničce se nade mnou tísnili kromě maminky a stolku s vaničkou i babička a tatínek. Babička kovovou lžičkou začala šátrat po mých dásních, když tu najednou "ťuk!"...
Vypadá to, že není pochyb! V měkké dolní dásni se už schovává tvrdý a ostrý zub mlíčňáček. Kdypak asi vykoukne ven, abychom ho mohli vyfotit?

17. prosince 2010 aneb S nespavostí nejdál dojdeš?

Řeknu vám, to popolejzání je vážně báječná věc. Sice se zatím brzy unavím, ale když jsem odpočatá a čerstvá, doplazím se téměř k čemukoliv, co mě zaujme. Asi bych měla přiznat barvu, že hračky to zrovna nejsou. Zato ovladač na televizi nebo plastová lahvička s vodou, za těmi vyrazím skoro jako střela.
Když už jsme u té čerstvosti - mám dojem, že maminka už přestává brát mé noční brekavé probouzení sportovně. Že už jí opravdu, ale opravdu docházejí síly. Snažím se probouzet jen každé dvě hodiny, ale i to je zdá se příliš často. Vůbec to mám s tím spánkem nějaké nalevačku. Přes den usnu tak maximálně na dopolední půlhodinku a odpolední hodinku, jen výjimečně toho naspím víc.
Energie mi ale neubývá. S chutí radostně výskám a po všem chmatám, všechno si chci vzít do ruky, osahat nebo aspoň poškrabat - nádobím a květinami počínaje a časopisy a kojeneckými potřebami konče. S tatínkem jsme si dneska zase hráli s maňaskovým pejskem, a pak taky na vstávání do natažených nohou, což mě strašně moc baví. Vždycky zatnu bicepsy, tatínek mě tahem přizvedá a já se postavím se zapřenými patami na nohy - a občas si i poskočím! Hopsání je vůbec jedná z mých nejoblíbenějších činností. Představte si, že pohopsávám i při kojení. Třeba ze mě jednou bude skokanka!

10. prosince 2010 aneb Od včerejška už lezu!

Tak už mi převalování a natahování rukou nestačí. Jak maminka včera zdokumentovala na video, dala jsem se i do lezení. Sice mi to ještě moc nejde a docela mě to vysiluje, ale to se určitě zlepší. Mé první lezavé "meresjevské" krůčky - nebo chcete-li přitahovačky - se odehrály, když jsem se v Evině rouše snažila přesvědčit maminku, že ještě nemusím na kutě, i když už je čtvrt na devět večer.
Dnes ještě ukážu své lezivé kousky tatínkovi, který o ně včera přišel. Byl totiž na vánočním večírku s motokárami a přijel domů až po půlnoci. Ten se bude divit!

5. prosince 2010 aneb Už je mi sedm! (měsíců)

Včerejší oslava se opravdu vydařila. Maminka s babičkou si četli, kdy bych tak asi měla začít lézt. Z babiččinných zápisků o tom, jaké pokroky maminka dělala, když byla miminko jako já, se dozvěděli, že maminka začala lézt, když jí bylo sedm měsíců a dva týdny. Tak schválně - podaří se mi ji trumfnout?

4. prosince 2010 aneb Mám svátek a slavím ho porcí mrkvičky a hrou na debilku

Včera jsem poprvé dostala příkrmovou mrkvičku. Zítra oslavím 7. měsíc - a dnes? Dnes je přece den všech Barborek a Barunek, a tak budu celý víkend slavit a slavit. K svátku jsem dostala nejen další mrkvičku, ale také dvojí přebalení od tatínka. Docela mu to šlo. Škoda jen, že nemůžu v kočárku ven, ještě dobírám antibiotika a venku jsou závěje sněhu a mráz až hanba!
Mamika mě pořád napomíná, abych si nehrála na debilku. Víte, jak se to hraje? To objevíte, že můžete jazykem lovit za spodním rtem a tlakem jazyka ret a spodek pusy nadouvat. Tatínek říká, že mě tak vyfotí, tak vám ukážu, co že se to mamince nelíbí.
Odpoledne přijede děda Láďa s babičkou Helenkou. Už se na ně moc těším!

30. listopadu 2010 aneb Bojuju se zápalem průdušek

To jsem to dopracovala! Tak dlouho jsem se snažila zbavit všech neduhů, až mě maminka musela v pondělí vzít k paní doktorce. A ta zjistila, že mám oboustranný zánět průdušek - a předepsala mi antibiotika, konkrétně augmentin.
Brrr, to vám je tak nedobrá madicína! Maminka se mnou pokaždé bojuje, protože odmítám otevřít pusu a spolknout, co mi na lžičce propašuje dovnitř. Nejradši bych to všecko vyprskala zase ven.
Ale jinak mám spoustu energie. Překuluju se pořád sem a tam, prohnout se na podložce do luku mi vůbec nedělá problém, procvičuju si nejenom "ma-ma-ma", ale i "ba-ba-ba", "u-bu-bu", "e-bu-e-bu" a "hm-ma-hm-ma" - a v noci každé dvě hodiny koukám, co je na světě nového. Chudák maminka!
S tatínkem opakujeme mé oblíbené činnosti: drnkání na rozladěnou kytaru, škrabání na hrbolaté sklo u dvěří a poslouchání tůtajícího telefonního sluchátka. A pak taky koukání do zrcadla, to je vám sranda!

28. listopadu 2010 aneb Můj první sníh

Tak nám včera napadl první opravdický sníh! Koukala jsem na něj skrz ojíněné okno a říkala si, copak to vlastně je, to bílé... Odpoledne jsme se pak s tatínkem a maminkou na to vyjeli s kočárkem podívat. Svítilo krásně sluníčko, a tak jsem se nemusela bát, že takový výlet zhorší moje nachlazení - alespoň maminka tedy říkala, že když je nad nulou, že mi čerstvý vzduch jen prospěje. A bylo to opravdu krásné, i když jsem většinu výletu prospala. Kdypak asi uvidím prvního sněhuláka?

26. listopadu 2010 aneb Treti den s laryngitidou

Tak si to představte! Sotva jsem se vykurýrovala z jednoho, už se peru s dalším. Před třemi dny se mi zvýšila teplota a začala jsem zápasit s rýmou, hleny a kašláním. Paní doktorka povídala, že to je laryngitida. Chudák maminka, zase se tím pádem nevyspí, protože celou noc trne, jestli me ty hleny nedusí. A nevyspím se pořádně ani já. To víte, s plným nosem to není žádné pohodlí a sama se vysmrkat ještě neumím.
Naštěstí má maminka na nudle specilní lapač. Je to veliké žluté zvíře, které vydává příšerně hlasité zvuky. Má dlouhý chobot a úzkým koncem toho chobotu maminka ty nudle vysává. To je vám tak nepříjemné! To zvíře strašně ječí, až mi z toho jde hlava kolem, a ze sání toho chobotu v mém nosíku je mi taky pěkně šoufl. Ještě že ta procedura trvá jen chvilku, jinak bych se snad nadobro rozbrečela.

20. listopadu 2010 aneb Maminka si čte Laktační ligu

Tak mám asi s kaší utrum. Maminka se zase po nějaké době začetla do internetu a zjistila, že bych v rámci příkrmů nejdříve měla dostávat zeleninku. No, jsem zvědavá, jak s touto informací naloží. Ať tak či onak, kašička mé noční buzení a pláč nijak nevyřešila. Obávám se, že maminku s tatínkem napadlo, že můj noční pláč je jen mé taktické domáhání se dalšího mazlení a kojení - a že chystají nějakou odvetnou akci. Že by dokonce přešli na taktiku "nechat vybrečet"? To bych jim tedy nedarovala...
Ani jsem se vám nezmínila, že už s maminkou trénujeme sedání na nočník. Zatím mě získávání nočníkové praxe docela baví, takže se u toho culím a užívám si to. Výsledek vysedávání sice není příliš hmatatelný, ale - ono to jednou přijde! :)

Vzpomínka na 17. 11. 2010 aneb První kašička na dobrou noc

Mńam! V den výročí Sametové revoluce se maminka rozhodla, že mi zkusí zpestřit jídelníček prvním opravdovým jídlem - kaší. To víte, když jsem se poslední dobou několikrát za noc probudila hlady a vynucovala si hlasitým pláčem novou dávku kojení, usoudila, že v zájmu vlastního spánku prubne, jak se budu tvářit na sytější stravu.
A tak jsem v podvečer oblékla svůj sváteční bryndáček, který jsem dostala od pana místostarosty na vítání občánků, maminka si mě posadila na klín, tatínek naproti "nastartoval" fotoaparát - a sólo pro modrou plastovou lžičku a misku s kaší mohlo začít!
To vám byla dobrota! Babička Jana po mně pošilhávala, jestli se nebudu ošklíbat - ale mě to ani nenapadlo. Zdalipak mi bude kaše takle chutnat i příště?

14. listopadu 2010 aneb Už to znělo jako "má-ma"

Vím, vím... neměla bych se v noci budit tak často. A neměla bych po každém nočním probuzení tak srdceryvně plakat. Ale já to vážně nedělám naschvál. Zkrátka mám hlad a navíc mě trápí ta odporná rýma. Ještě že má maminka vysavač s nástavcem, kterým dokáže můj mininosánek nudlí zbavit.
Na maminku je opravdu spolehnutí. A tak jsem si řekla, že se hodí, když se naučím ji přivolat. Nejen obyčejným brekem, to je dobré tak pro novorozence. Navíc se dost často po takovém volání objeví tatínek... Takže jen co jsem se naučila trošku používat pusu a špulit a cumlat dolní ret, zaměřila jsem se na trénink výslovnosti. A dneska se myslím výsledek dostavil! Soudím tak podle toho, jak se všichni rozplývali, když jsem před obědem začala z babiččiny zelené matrace u televize zničehonic volat "mama-mama-mama-mama" a domáhat se nějakého toho papání. Zdalipak to večer před kopáním bude fungovat stejně?

10. listopadu 2010 aneb Týden s nočním probouzením

Že toho přes den moc nenaspím, na to už si maminka jakž takž zvykla. Necelá hodinka dopoledne a nanejvýš hodina a půl odpoledne - a dost, to věru zdaleka nejsou hodnoty odpovídající průměrné kojenecké populaci. Dosud maminku ale uklidňovalo, že to dospím přes noc. Jenže...
V posledních dnech, zhruba od mého boje s průduškami, to jde s mým nočním spánkem z kopce. Zatímco dříve jsem od usnutí po osmé hodině vydržela prakticky nerušeně chrupkat až do rána, teď se už více než týden probouzím hned několikrát za noc. V noci na dnešek to bylo už méně než po dvou hodinách. Přesto jsem se ráno v postýlce na tatínka smála, jako by se nechumelilo. Zato maminka, ta se moc odpočatě netvářila...

6. listopadu 2010 aneb Včera mi bylo půl roku!

Ten čas ale letí! Ještě nedávno jsem byla úplné miminko a teď už se ze mě pomalu, ale jistě klube čiperná holčička. Však je taky 6 měsíců už pořádný věk.
Není proto žádné překvapení, že už objevuju svoje nožičky - i to, jak chutnají, když se vstrčí do papuly, a že ze všeho nejradši chňapám po všem okolo, nejlépe když mě někdo nosí v náruči po místnosti a ukazuje mi, kde co je. To, že si umím přendat dudlík z ruky do ruky a že se umím natáhnout po čemkoliv, co se dá šoupnout do pusy a ochutnat.
Slintat a výskat jsem samozřejmě nepřestala, ani tehdy, když si s tatínkem hrajeme s šustící knížkou, s kytarou nebo na čmeláka/letadlo.
Jinak jsem se po nějaké době opět vypravila za Kačenkou do Nučic, kde tatínkové a maminky pořádali Drakiádu. Tam vám bylo dětí! Tolik dětí nejrůznějšího věku na jednom místě jsem ve svém krátkém životě snad ještě neviděla. Škoda, že zrovna ve chvíli, kdy se všichni na pouštění draků nejvíce těšili, se pokazilo počasí a spustil se déšť. Ale co, aspoň jsem si mohla v klidu pobroukat pár společných broukánek s kamarádem Ondráškem, který přijel z Čakovic, a podívat se, jak se daří dětem ostatních tatínků a maminek.

4. listopadu 2010 aneb Den prolévání krve

No, popravdě řečeno nešlo tak úplně o prolévání. Spíš o snahu vyždímat aspoň kapičku krve. A o čem že to mluvím?
Byly jsme dnes s maminkou v Praze na odběrech krve, aby páni doktoři zjistili, jestli nejsem alergická na některé důležité látky. Když maminka viděla, jakou si na mě sestřičky připravily tlustou jehlu, vůbec jí nebylo do smíchu. A musím přiznat, že já jsem ke smíchu měla hodně daleko.
A jak to bylo s tím ždímáním? Sestřičce se vůbec nedařilo dostat z mých útlých žilek skrz jehlu potřebné množství krve. A tak mi nejdříve začala jehlou rejdit v jedné ruce, pak pro změnu v druhé, až nakonec jehlu zaryla mého zápěstí. No nemůžete se mi divit, že jsem bolestí křičela a plakala, jako když na nože berou. Krev se navíc ne a ne řinout v patřičném množství. Přišlo tedy na řadu všelijaké mačkání a tlačení, aby do zkumavky vůbec něco nakapalo... Upřímně doufám, že si podobný zážitek budu moci na hezky dlouho odpustit.
Jinak, dnes už se těším brzo do postýlky. V noci jsem se probudila už v půl druhé, a od půl čtvrté jsem už nezamhouřila oka. Kašel mne pořád neopouští, a tak nejspíš s maminkou zítra zase vyrazíme k paní doktorce.
Mimochodem: dneska večer jsem tatínkovi před koupáním ukázala, jak si umím rukama chytit nohu a jak ji dovedu strčit do pusy. Ten vám koukal!...

1. listopadu 2010 aneb Dva týdny v cholerovém domě

Tak už umím i kuckat! No vážně... kuckám ve dne i v noci. Po týdnu, kdy kašel zmáhal babičku Janu, přišel týden, kdy kuckání posedlo i maminku - a tak bylo jen otázkou času, kdy se bacil přesune na mě. No, a co myslíte? Povedlo se...
Sice už mi jsou servírovány nějaké mucosolvaní sirupové kapičky pro nás miminka, ale zatím tedy zlepšení nepozoruju. Hleny mi chrčí v dýchacích trubičkách, člověk si pořádně neužije ani to cumlání dudlíčku. Vždyť bych se snad udusila!
Hned se mi taky zhoršilo spaní - každou chvilku se vzbudím a není výjimkou, že je mi do pláče. Chudák maminka, je celou noc jako na trní a oka nezamhouří.
Člověka pak ani netěší, že už si umím vyndat sama dudlík z pusy a přendavat ho z ruky do ruky. Jedinou mou radostí je ranní "čmeláčkovské" lítání s tatínkem a večerní koupání s maminkou.
Maminka říká, že už mi asi začíná ta "separační krize". Nevím, co tím myslí, ale asi naráží na to, že jakmile nejsem u ní v náručí nebo někde poblíž, spustím usedavý pláč. Je pravda, že je mi poslední dobou do breku docela často. Pořád se cítím unavená, přes den toho ale moc nenaspím a radši než hraní si s hračkami mám, když mě někdo nosí.
Přitom na mě všude kolem čeká celá spousta zajímavých her - na čtení říkadel s maminkou, na drnání na kytaru s tatínkem, na cumlání balonu s plyšáky nad postýlkou, na převalování se, na ohmatávání skla ve dveřích, na ocucávání zvířátek včetně nové opičky od strejdy Honzíka, na broukání si s maňásky... no je toho zkrátka hodně.

15. října 2010 aneb Vzpomínka na vítání občánků

Než vám povím, co je nového, musím se vrátit k pátku 15. října. To jsme s maminkou a tatínkem vyrazili na hlavní říčanské náměstí, kde se v sálu městského úřadu konalo vítání nás malých občánků. Pozvánka na něj přišla mamince už před několika týdny, a tak jsme se na tuto akci mohli dosyta těšit.
Dorazili jsme před devátou, zaparkovali kočárek mezi ostatní dětská vozítka a nahlásili naši přítomnost paní matrikářce. Pak už byl tatínek poslán do sálu, zatímco já s maminkou jsme absolvovali seřazení, po kterém následoval slavnostní vstup hlavním vchodem do sálu. A tím vše začalo.
Sedly jsme si s maminkou na určené místo v první řadě, hned před tatínka, který vše fotil. Maminka občas mrkla dozadu na babičku Janu, která mezitím dorazila, aby o tu vítací slávu nepřišla. Miminek nás tam bylo asi deset, možná o něco víc. Tolik nových lidí pohromadě už jsem dlouho neviděla! Ale nebála jsem se - ani dětí z mateřské školy, které přišly, aby nám sborem zazpívaly na uvítanou několik pěkných písniček.
Po dětech si vzal slovo říčanský místostarosta pan Musil a moc hezky k nám promluvil. A nejen k nám dětem, ale i k našim dospělákům. I to se mi moc líbilo, a tak jsem slintala blahem, až jsem se celá poslintala. No než jsem se nadála, už jsme byli na řadě, abychom si šli s panem místostarostou potřást rukou a převzít od něj uvítací kytičku s dárkem. Maminka nás podepsala do takové velikánské knihy, pan fotograf nás vyblejsknul, poslechli jsme si ještě jednou děti - a byl konec.
Tedy, ještě bylo na řadě všelijaké hromadné i nehromadné fotografování, ale protože se v sále zničehonic rojilo tolik lidí, že jsme se v tom roji s maminkou skoro ztrácely, dohodla se maminka s tatínkem, že nemusíme mít všechno. Navíc, moje proslintané tričko začínalo docela studit... I tak to bylo celé pěkné, ani nikdo nebrečel!

A víte, že už se mi občas podaří zasmát se nahlas? Maminka mě dokonce slyšela už před několika dny, bohužel beze svědků. Ale nebojte, už mám i svědky - 18. října nás navštívila prababička Alena a s tou jsme se nasmály opravdu dosyta...
Že se na bříško převracím "levou zadní", to už vítě. Ale o své zakláněcí mánii jsem vám myslím ještě nepověděla. No to víte, musím všechno vidět - takže když mě někdo nosí, otáčím hlavu nejen doleva a doprava, ale i do záklonu! A protože se mnou šijou všichni čerti a umím se už kroutit jako žížala, nebude to dlouho trvat a vykroutím se i přes hranu houpacího lehátka. Však už maminka tatínka přede mnou varovala, že jsem pěkné švícko - není to tak dávno, co jsem se ohnala tak šikovně, že to skončilo rozlitým čajem. No to víte, u stolu si počínám čím dál sebevědoměji - jednou z mých aktuálně nejoblíbenějších činností je teď bouchání rukou do stolu. Bác, bác, bác!

6. října 2010 aneb Horečka po druhém očkování zaplašena

Včera mi bylo na den přesně 5 měsíců! No jen si to představte. Však se mnou taky už šijí všichni čerti. Dneska jsem sebou při koupání dokonce tak mlela, že jsem se nešťastnou náhodou nalokala a nadechla vody - tak vám mě to vyvedlo z míry, že jsem to musela sáhodlouze obrečet.
Včerejší velký den jsme s maminkou oslavili návštěvou u paní doktorky, kde jsem dostala druhé očkování. Proč jen to musí tak štípnout? Nohu jsem měla po celý zbytek dne tak bolavou, že mě nic nebavilo. Snažila jsem se nekňourat, ale moc mi to nešlo. Večer mě pak navíc ještě přepadla horečka, a tak jsem radši vzala zavděk čípkem a šla hned po koupání na kutě. Na oslavy jsem vážně neměla ani pomyšlení.
Dneska už na tu bolístku vůbec nemyslím a i horečka je pryč. S maminkou jsme zajely do Dolních Břežan, vypůjčit si veliký kočárek, abych měla v zimě v čem pohodlně drandit. Mohl to být vskutku pěknější den než ten včerejší - jen nebýt toho nešťastného koupání. Tak uvidíme, co přinese zítřek - už se na něj v postýlce moc moc těším...

1. října 2010 aneb Vstříc víkendu bez komárů

Už abych se uměla pořádně ohánět rukama! Zakroutila bych těm krvelačným komárům krkem, to by koukali... No jen si to přestavte: jdete si takhle hezky spinkat, nic zlého netušíte - a ráno se pak probudíte celí poďobaní od komárů, jako kdyby z vás chtěli vysát život. To se jim to útočí na nevinné nemluvně, které se nemá jak bránit.
Ale co, život je i tak krásný. Rozhodla jsem se, že omezím své mrzuté kňourání i večer před koupáním. Místo toho si s tatínkem hrajeme na chození, na lítání a na převalování a čekáme na maminčin povel "Tak kde vás mám?", který znamená, že je čas přemístit se do koupelny. V koupelně mě to vždycky tuze moc baví, usmívám se od první chvíle, kdy mě maminka položí na podložku a vůbec mi nevadí, že budu muset do vody. Kdybyste jen věděli, jakou umí maminka báječnou masáž - vždycky se celá už už třesu, až mi ji dopřeje.
A taky už se těším na nové oblečky - maminka je dneska přiveze od paní kamarádky ze Senohrab, tak jsem zvědavá, jak moc mi budou slušet. To víte, rostu jako z vody.
K mým oblíbveným hračkám se poslední dobou přidala blikající a hrající kravička. Umí zahrát i docela dlouhé písničky, takže se můžu naučit i něco jiného, než jen melodii z hracího plyšového sluníčka a z kolotoče se zvířátky. Jen škoda, že se kravička nedá strčit do pusy, to bych ji asi zařadila mezi úplné favority - tyčku s hvezdičkou, chrastítko s kulatým obličejem a plastový ožužlávatelný "náhrdelník".

27. září 2010 aneb Zkouška nočníku

A prší a prší a prší. Už třetí den v kuse. Horečku jsem s maminkou zahnala už druhou noc a těšila jsem se na víkendové výletování, a ono tohle... Naštěstí se můžu v kočárku zachumlat do teplé deky a můžu vyjet na vzduch s tatínkem a maminkou i tak.
Jako třeba dneska - po dopolední hodince a půl mě tatínek vzal odpoledne na vélikánskou projížďku do lesa za Marvánek. Sice jsem většinu z té dvou a půl hodiny prospala, ale kdo by si v teplíčku pod dekou na čerstvém voňavém lesním vzduchu nezdříml? Tatínek dokonce našel u cesty nějaké houby. Babička je jistě dá do nějaké dobré polívčičky.
Rána mám teď obzvláště usměvavá...hrajeme si s maminkou berany berany duc a pak také "na lítání" a "na houpání". Co chvilku se ze zad překulím na bříško, jen ta levá ruka mi pořád zůstává pod bříškem... budu muset natrénovat její včasné vysunutí. Nejvíc mě ale baví krčení a přitahování nožiček k bříšku a pak taky dupání nohama. Babička, tatínek i maminka mě vždycky drží a já už skoro cupitám a šlapu chodidlama po posteli, po stole...no prostě podle toho, nad čím se zrovna vznáším. To je vám legrace! Našlapuju jen tak, zlehýnka, kam špičkama dosáhnu, ale moc mě to baví.
S dudlíčkem jsme pořád kamarádi. To ale neznamená, že bych snad šidila své oblíbené lízací hračky a chrastítka, nebo snad svoje prstíky - tu mám v puse to, tu zase ono.
Večer před koupáním mi babička přinesla ukázat nočník. To vám je zajímavá věc! S její pomocí jsme zkoušeli, jak se na tom sedí - no byla jsem vám z toho tak rozrušená, že jsem se pak při koupání ve vaničce uvolnila víc než bylo zdrávo. Tatínek ale všechno vydrhnul, maminka mě sprchou omyla dočista, a tak je možné, že se mi o mém prvním kontaktu s nočníkem bude zdát. A když ne, tak se mi třeba bude o nové cinkající a blikající kravičce, anebo o chrnícím plyšovém medvídkovi...
Zítra jedeme na oběd k dědovi Láďovi a babičce Helče, tak jim musím ukázat, jak jsem od posledně vyrostla. Snad nám na cestu nebude už pršet.

21. září 2010 aneb První horečka

Dnes jsem konečně dostala od své oblíbené paní doktorky první očkování hexavakcíny. A to i přesto, že moje ramínko není ještě zcela v pořádku. Trošku jsem si u toho zabrečela, ale bylo to spíš jen aby se neřeklo.
Pak už jsme s maminkou vyrazili do Prahy, kde měla maminka s tatínkem sraz kvůli podepisování nějakých papírků v bance a u paní právničky. Byl moc hezký a slunečný den a tak jsem si jak cestování vlakem, tak cestování tramvají moc užila.
Když jsme se vrátili domů, hrála jsem si s tatínkem na puf-puf-puf prdění pusou na bříško. Koukali jsme u toho na Simpsonovy a byla to velikananánská legrace. S přibývající tmou se ale začal projevovat vliv vakcíny, která podle všeho pořádně zacloumala mým tělem. Ruce jsem měla chladné a čelo mi naopak začalo hřát, až jsem se skoro potila. Teplota se mi zvyšovala víc a víc, až jsem se nakonec probudila a musela pláčem všem oznámit, že už to víc nezvládnu.
Maminka mi naměřila přes 39 stupňů, a tak jsem dostala diazepam, kterým maminku dopoledne vybavila paní doktorka. Moc moc jsem chtěla být statečná a udělat radost mamince i tatínkovi, kteří se mě snažili ukonejšit. Bylo to ale tuze těžké a horkost mi vháněla do očí jeden proud slz za druhým. Nakonec mě maminka pochovala a nakojila na dobrou noc, až jsem vysílením usnula. Snad se ráno probudím opět plná zdraví...

20. září 2010 aneb Vzpomínka na minulý víkend

Tak se mi to znovu povedlo! Ptáte se co? No přece překulení ze zad na bříško! Musím se pochválit, protože tento málem gymnastický prvek už zvládám hodně obstojně. Až jsem tatínka úplně zaskočila, jak rychle ho zvládnu - než se stihl otočit od televize, už jsem byla pěkně - šup! - na bříšku. Zatím mi to jde lépe přes levé ramínko. Na otočce přes pravé chci ale zapracovat co nejrychleji.
Štípance od komárů už mi z čela zmizely - a tak jsem mohla o víkendu "mezi lidi" v plné své kráse. Udělali jsme si s maminkou a tatínkem výlet do Kolovrat a odtud pěšky do Uhříněvse. A kdybych ho bývala skoro celý neprospala, mohla bych vám o něm důkladně povyprávět. Ale to víte, musela jsem nabírat sílu na svá večerní alotria.
S tatínkem i s babičkou už zkoušíme, jak mi budou šlapat nožičky. Nechám se od nich hezky držet a zkoumavě se chodidly dotýkám podložky - ať už stolu, nebo postýlky nebo gauče. Také cvičíme berany berany duc, měříme rukama, jak je kdo veliký, a s maminkou a babičkou si hrajeme na letadlo houpáním na holeni. Maminka mě pak každý večer po koupání dlouze namasíruje, takže mě druhý den ráno vůbec nic nebolí.
Dokonce mě nebolí ani pusa, ani hlasivky, a to přesto, že s výskáním, prskáním, kulikulikáním a žvatláním ani trochu nezahálím. Někdy si s tatínkem úplně skáčeme do řeči. Taky si občas zabrečím. Nejčastěji když se mi nedaří něco šoupnout du pusy a ocumlat, nebo když si mě dlouho nikdo nevšímá a já se začnu nudit. Anebo když mám hlad. Dlouho ale povykovat nemusím, všichni okolo mě už jsou důkladně vycvičení a tak přiskakují, jen co trošinku zvýším hlas.
Zítra jedeme s maminkou do Prahy. Jakápak asi bude cesta?

10. září 2010 aneb Dudlík nade vše a konec bříškobolu

Jak já jsem se jen mohla dřív bez toho dudlíku obejít? A proč jen mi nechutnal? Dneska bez něj nedám ani ránu a cumlám ho snad ještě radši než svoje prsty...
Ani on mi však v minulých dnech nepomohl, když jsem musela překonávat bolení v bříšku, kde se mi hromadilo cosi, co mělo už dávno být venku. Ať jsem se kroutila, jak jsem se kroutila, ať jsem pláčem svolávala všechny strážné andílky, jak jen jsem mohla, nic nepomáhalo. Jen tatínek s maminkou pomalu přicházeli o sluch podivujíce se, jak mi v těchto dnech zesílil hlas. Naštěstí se mamince podařilo tuto mou nesnáz přemoci, a tak se včerejšek již obešel bez bolestivého breku a křiku.
Na dnešek jsem se krásně vyspala a mohla jsem jít paní doktorce ukázat, jak se mi hojí nezbedné hnisavé ramínko. Vyšlo bohužel najevo, že moje bolístka ještě není zdaleka zahojená. Dostala jsem do ramínka ošklivou injekci - no bolelo to ukrutánsky. Tak mi držte za týden na kontrole palce, snad už to bude v pořádku!

4. září 2010 aneb Několik nových triků a dudlík navrch

Tak zítra oslavím už čtyři měsíce života. Jsem už velká holka. Vždyť tatínek má co dělat, aby mě vydržel déle jak deset minut nosit na ruce. Pořád by mě někam pokládal a odkládal, nejlépe na moji hrací deku s pískacími a šustícimi plyšáky, anebo na postýlku v přízemí, kde mi pak pouští melodie z plastového autobusu nebo z mašinky.
Svoje mluvicí dovednosti jsem v poslednch dnech rozšířila o nový prvek, kterým rozesmívám okolí - dělám pusou ze slin bubliny a ty kombinuju s prděním na pusu, až mi při tom sliny lítají kolem. Jinak se mi už skoro daří vyslovovat "nééééééé" a musím si pochválit, že mi docela slušně zesílil hlas.
Taky už skoro bez dopomoci zvládnu překulení se ze zad na bříško. Stačí jen šikovně pokrčit nohu, přehodit ji přes druhou a pak zatnout svaly a hup! - no, ještě to budu muset trochu trénovat, aby to bylo dokonalé a abych to uměla na obě strany. Ale není kam spěchat.
Největší pozornost pořád ještě věnuju své puse - cokoliv se mi podaří uchopit do jedné ruky, do druhé ruky, případně do obou najednou, to hned přisouvám k puse a ochutnávám... plyšáky, plastové hračky a chrastítka, kousky oblečení, prostě co se namane - a když není nic po ruce, ochutnávám aspoň ty ruce. Dokonce se jsem se rozhodla vzít v rámci ochutnávání na milost i dudlík - ale nemyslete si, že s ním tím pádem budu od teďka nadobro kamarádka. Ještě si to jeho cumlání hezky rozmyslím!

31. srpna 2010 aneb Maminčin svátek v prodejně sanity a keramiky

Dneska jsem se opět vyspala do růžova, a to i přesto, že mě minulou noc tatínek s maminkou nechali ubrečet se až k usnutí, místo aby mě vyndali z postýlky a poskytli mi vše, čeho jsem se dožadovala. Představte si to - můj srdceryvný pláč jimi vůbec nepohnul...nebo to tak alespoň vypadalo.
Po probuzení jsem se s tatínkem i s maminkou pomazlila v jejich velké posteli a pak jsme vyrazili do Stodůlek prohlédnout si, jaké mají v jedné tamní prodejně obklady, dlažbu, vany, umyvadla a tak podobně. Maminka tam byla úplně ve svém živlu. To mě to tam zrovna moc nebavilo a tak jsem se radši s tatínkem projížděla venku, na čerstvém vzduchu, v kočárku.
Co mě naopak hodně baví, je cucání a cumlání. V posledních dnech cumlám vše, co mi přijde do pusy. Prsty, klouby, hračky...pusu mám neustále samou slinu - a když mě tatínek nosí a nedá si pozor, v tu ránu se začnu sápat pusou po jeho ruce a přisávám se: buď na jeho prst, nebo ruku nebo zápěstí - podle toho, co je zrovna nejblíž. Přisávám se samozřejmě i na babičku. A kdyby nebyli moji bratranci Ondra s Matějem a moje sestřenice Žofinka tak rychlí, určitě bych se během jejich dnešní návštěvy přisávala i na ně...No, třeba se mi to podaří příště :)

26. srpna 2010 aneb Den komára na čele

Včera i dnes jsem se po koupání pustila do usedavého pláče. Ba co víc, pro samý pláč bylo takřka vyloučeno, že bych se před spaním posilnila mlíčkem, nebo kojením uspala. Včera na mě přišlo brečení dokonce i po usnutí a přenesení do postýlky - možná proto, že už nespím v malé dětské přenosné postýlce-korbičce, ale v opravdové žbrdlinkové postýlce pro velká miminka. Všude dokola jsou plyšáci a nad postýlkou visí roztodivná kukaň s dalšími pidižvíky. Maminka s tatínkem dumají, čím ta změna může být způsobena. Za dnešní pláč možná může to, že mi na čelo sedl veliký komár, zrovna když jsem si lebedila v kuchyni ve svém oblíbeném modropuntíkatém houpátku, a notnou chvíli si tam lebedil a prováděl tam všelijakou neplechu. Nechal mi tam po sobě zarudlý flíček, který nejspíš svědí - s určitostí vám to nepovím, neboť z těchhle věcí ještě nemám rozum.
Také mě pořád ještě trápí pupínek na rameni po někdejším očkování. Stále se odmítá zahojit. I paní doktorka je z toho rozmrzelá. Měla bych už totiž dostat další očkování a tímto se to celé zdržuje. Ach jo, je ten život pořádná dřina...

23. srpen 2010 aneb Rekapitulace pro tatínka

Jen co se tatínek vrátil ze dvou služebních cest do zahraničí, hned jsem mu musela ukázat, co jsem se za ty dva týdny s maminkou naučila. Takže už ví, že si umím strčit do pusy jak levou, tak pravou ruku. Tedy nejen klouby prstů, ale i celé prsty. Někdy se mi přitom podaří vsunout si malíček až do nosánku, ale holt nikdo není dokonalý. Taky jsem mu předvedla, jak beru společně do obou rukou plyšáky visící nad houpátkem...prostě dám ruce k sobě a při troše štěstí jednoho nebo i dva "ulovím"... Taky si různě zkouším cucat jazyk nebo horní patro - a dělám u toho patřičně legrační obličeje.
Ruce mě fakt baví - beru do nich i různé cucací hračky - a šup s nimi hned do pusy! Jen ten dudlík mi nejede a nejede. Vůbec nemá zajímavou chuť. Je to ble ble.
Mumlání mi jde stále lépe a lépe a když mi maminka po koupání masíruje nožičky, spokojeně kníkám a vejskám.
V rámci koupání už dokonce trénujeme stoupání si na nožičky - maminka mě položí do kleku do vody a mě vám to bůhvíproč nutí zapojit chodidla a lýtka a zvedat se do stoje. Pořád samozřejmě s maminčinou pomocí.
V leže na bříšku už jsem hotová přebornice. Zvedám se na rukách a rozhlížím se po okolí, ba dokonce šoupu nožičkama a prakticky se milimetr po milimetru snad i sunu vpřed. Nebude to dlouho trvat a můj plíživý úprk bude nezadržitelný!
Před dvěma dny jsme byli navštívit Kačenku a její rodiče Jarouška a Martinku v Nučicích. Byl tam i kamarád Ondrášek a jeho rodičové Jiřík a Simča. Hezky jsme si s Kačenkou pohráli, ukázala mi svou novou skluzavku a taky nafukovací bazén. Vůbec se mi pak u nich doma nechtělo usnout, nejradši bych ještě všechny ty nové věci objevovala...a tak na mě musela chudák maminka vyzkoušet všechny své uspávací triky, čímž přišla o nejhezčí část večera - grilování. Budu jí muset slíbit, že příště už usnu raz dva!
A ještě něco je nového: už mám nachystané povlečení do mé nové postýlky, v které už brzo budu spát. Koupila mi ho maminka a kromě něj mi pořídila i velkého plyšového psa a spoustu dalších hraček. Hned jak postýlku vyzkouším, napíšu vám, jak se mi v ní spalo.

9. srpna 2010 aneb Tříměsíční lékařská prohlídka s 5400 gramy

Mohla bych vám to ukázat napsané v mé kojenecké průkazce, ale raději vám to povím. Byla jsem dnes s maminkou na kontrole u paní doktorky, ověřit, jestli rostu a moudřím, jak se patří... Paní doktorka mi změřila hlavu, obvod hrudníku a vůbec mě tak nějak povšechně prohlédla. A samozřejmě prohlásila, že se mám čile k světu - nic jiného se snad ani nedalo čekat! Vždyť už měřím 59 centimetrů a váha mi ukázala celých 5 kilo a 400 gramů k tomu!
Maminka mi za odměnu koupila několik nových oblečků, tak už se těším, až si je vyzkouším...

7. srpna 2010 aneb 3 měsíce utekly jako voda

Venku leje jako z konve, maminka je zrovna na nákupu a mně se chce spáááááát... ty tři měsíce života mě taaaak unavily... No jen si to představte, naučit se takovou spoustu věcí za tak krátkou chvíli! Zrovna jsem si říkala, že bych už si měla udělat nějaký seznam.
Zvládám leh na zádech. I na bříšku. I na bříšku podepřená rukama. Kopu a dupu. Mávám rukama. Krauluju a šermuju rukama. Udržím vzpřímenou hlavu. V leže na bříšku zvedám hlavu. Otáčím hlavu sem a tam, především když mě nosí v klubíčku. Pozoruju věci a otáčím se za nimi očima i hlavou. Prohlížím si ruce. Cucám si levou ruku. Rukou se dotýkám druhé ruky. Ruce spojuju prstama jako k modlení. Chytám a držím v prstech kroužky na hraní. Usmívám se. Natahuju k pláči, ale umím to zastavit. Vydávám různé zvuky a brebentím jimi, mám-li dobrou náladu. Po vyspání se protahuju. Umím i krásně zívat. A v plenkovém přeboru už jsem postoupila do třetího kola, k plenkám s obrázkem holčičky!
Spím přes celou noc, až k do šesté ranní, s krátkou přestávkou někdy kolem třetí nebo čtvrté hodiny. Přes den je to slabší, omezuju se na sporadické šlofíčky. A strašně ráda se nechávám nosit - a běda, když se nikomu nechce mě vzít a projít se se mnou v náručí...
A taky jsem se docela rozcestovala, autem, a dokonce i vlakem - s maminkou už jsme několikrát byli i s kočárkem v Praze a také v Uhříněvsi.
Jinak, dudlík mi pořád nic moc neříká...to si vážně radši cumlám ty prstíky na levačce. Tatínek se bojí, že si je jednou sním...tak uvidíme.
http://www.facebook.com/video/video.php?v=149232745087774

3. srpna 2010 aneb Týden testování hlasivek

Už je to tak! Když jsem si v minulých týdnech dostatečně vyzkoušela několik druhů pláčů, od myšího pískání přes nešťastný křik až po unavený brekot, řekla jsem si, že je na čase v hlasovém tréninku trošku pokročit. A přejít na jemnější techniku.
A tak v těchto dnech překvapuju maminku i tatínka svými prvními "monology". Jsou to sice ještě neumětelské pokusy o vydávání zvuků, ale jsem na ně náležitě pyšná. A dokonce to vypadá, že mi tatínek s maminkou rozumějí.
Tak třeba tuhle před koupáním jsem se vysloveně rozpovídala. Tatínek mi kousek té řeči natočil na památku na video a už teď se těším, až se na to za deset dvacet let podívám. I s maminkou si povídám. Trávíme spolu milá dopoledne plná úsměvů, jejího povídání a mých "odpovědí".

26. července 2010 aneb S novou hrací dekou je legrace

Musím se vám pochlubit svou novou hrací dekou! Maminka mi ji nedávno koupila a umí opravdu spoustu zajímavých věcí: šustí, píská, chrastí a dokonce i hází prasátka od zavěšeného zrcátka! Aspoň jsme se tou dekou zabavili, když byl tatínek pryč na služební cestě v Paříži.
Blíží se nám další kontrola u paní doktorky. Musím jí ukázat bebí po očkování proti TBC. Udělal se mi tam nějaký puchýřek a vůbec se mi nelíbí. Jinak dál rostu jako z vody, už mám přes pět kilo!

18. července 2010 aneb Já si tu ruku snad sním

Když zrovna nespím, ozývají se naším příbytkem prakticky jen dva zvuky. Buď můj pláč, anebo moje mlaskání... A mlaskám si opravdu s chutí. Skoro se mi zdá, že žužlání mojí levačky je ta nejlepší věc na světě. Někdy spolu s ní žužlám i kousek zavinovačky nebo plyšové sluníčko, které mi dělá společnost v postýlce. Kampak na mě s dudlíkem! Jak dudlík placatý zdravotní, tak dudlík baňatý vyplivávám velikým obloukem...
Ještě k tomu pláči - nevím, čím to je, ale nějak poslední dobou snáším jen maminčinu náruč. Když mě chová babička, děda nebo tatínek, okamžitě se mi hrnou slzy do očí steskem po mámě. A tak mě táta bere aspoň do houpátka. Anebo do kočárku. Naštěstí dnes konečně skončila ta úmorná vedra, tak budeme moct vyjet s kočárkem na projížďku i přes den. Jen abychom nezmokli...

15. července 2010 aneb 10 týdnů a den na světě

Škoda, že to neslavíme...ty uběhnuté týdny od mého narození. Líbilo by se mi to. Ale usínám v posledních dnech poměrně brzo, už mezi půl devátou a půl desátou, tak bych z té oslavy stejně moc neměla. Maminka má z mého usínání v každém případě radost. Dneska mě dokonce ani nemusel tatínek ukolébávat v lehátku, usnula jsem prakticky hned po kojení. A že se probouzím ve čtyři hodiny ráno? No co na tom? Co by za to jiná maminka dala, aby jí miminko spalo 6-7 hodin v kuse...
Největší laskominou je teď pro mě, hned po prsu, moje levá ruka - cumlám si ji a olizuju skoro od rána do večera. Kampak na mě s dudlíkem! Není nic lepšího než si nacpat prstíky do pusy a žužlat a žužlat...Maminka hned pojala podezření, že bych tím pádem mohla být levačka. No, budu ji ještě nějaký ten měsíc napínat.
Jinak, zatímco s tatínkem pilujeme usínání, s maminkou hrajeme po každém kojení hru na "Ee-Ee". A musím se pochlubit, jsem myslím celkem učenlivá žačka - bříško reaguje skoro vždycky přesně tak, jak si maminka představuje. Však se taky tuze moc snažím.
A usmívání mě baví pořád víc a víc, hlavně ráno a dopoledne. Někdy si od radosti i pokusně zažvatlám nebo výsknu. To hned mají všichni kolem vánoce! Fotografují, pitvoří se, šišlají - no jako malé děti...a to si prosím pěkně říkají dospěláci. Ale aspoň se můžete podívat, jaké pokroky dělám.

Vzpomínka na 10. července 2010 aneb Den dvou veselých svateb

To bych nikdy neřekla, co všechno stihnu za dva měsíce života zažít... A s kým vším se poznám! Výjimkou nebyla ani rozžhavená červencová sobota, kdy měli svatbu tatínkův kamarád Ňuňák a jeho přítelkyně Jitka. Zatímco tatínek se jel dopoledne podívat na jejich slavnostní obřad, já jsem si v klidu doma odpočívala a užívala stín s maminkou, abych nabrala energii do zásoby. Odpoledne jsme totiž měli v plánu jet do Prahy a maminka se bála, že by mě sluneční výheň mohla brzy vysílit a roznemohnout.
V Praze nás mělo čekat posezení se strejdou Honzíkem a také s babičkou a s dědou. Jenže nakonec se kolem stolu v Domynu sešla celá široká rodina, a tak jsem poznala strejdy Petra a Jindru a tety Pavlu a Terezku. Největší překvapení ale přišlo, když nám všem babička s dědou oznámili, že se dopoledne tajně vzali a že to je vlastně pravý důvod sešlosti! Tatínek i maminka koukali jako u zjevení, ale měli ohromnou radost, snad o to větší, že to bylo opravdu nečekané. I já jsem měla radost, i když jsem si trochu poplakala - to víte, bylo opravdu horko. Děda mě ale vzal v kočárku na projížďku po parkovišti, kde byl stín, a tak jsem brzy na pláč zapomněla a mohla na dědu novomanžela spiklenecky mrkat...
Pak jsme vyrazili do Braníka, kde už byla v plném proudu oslava "novomanželů Ňuňáčků", jak je pojmenoval tatínek. I tam jsem poznala spoustu nových a milých lidí: nejen strejdu Ňuňáka a tetu Jituši Veselých, ale i strejdy Jiříka, Karlose a Holíčka a tety Simču, Zuzku a Pawlici, která mě moc hezky chovala. Byli tam i strejda Jaroušek a teta Martinka, s kterými jsem se zkamarádila už dřív. A strejda Jiřík s tetou Simčou s sebou měli chlapečka, který se jmenuje Ondra a je o měsíc mladší než já. Sice jsme já i Ondra naše první vzájemné setkání prospali, ale přeci jen jsme se pak potkali při přebalování, a tak jsme si vyměnili první pozdrav aspoň tam.
A pak už bylo hodně hodin a já už byla opravdu unavená, a tak jsme vyrazili zpátky do Říčan. Po koupání už mě čekala jen uspávací dvouhodinka v tatínkově náruči, během které Němci porazili Uruguay a získali bronzové čutálistické medaile, a pak dloooouhý spánek. Uff, a zítra a pozítří má být zase horko...