15. října 2010 aneb Vzpomínka na vítání občánků

Než vám povím, co je nového, musím se vrátit k pátku 15. října. To jsme s maminkou a tatínkem vyrazili na hlavní říčanské náměstí, kde se v sálu městského úřadu konalo vítání nás malých občánků. Pozvánka na něj přišla mamince už před několika týdny, a tak jsme se na tuto akci mohli dosyta těšit.
Dorazili jsme před devátou, zaparkovali kočárek mezi ostatní dětská vozítka a nahlásili naši přítomnost paní matrikářce. Pak už byl tatínek poslán do sálu, zatímco já s maminkou jsme absolvovali seřazení, po kterém následoval slavnostní vstup hlavním vchodem do sálu. A tím vše začalo.
Sedly jsme si s maminkou na určené místo v první řadě, hned před tatínka, který vše fotil. Maminka občas mrkla dozadu na babičku Janu, která mezitím dorazila, aby o tu vítací slávu nepřišla. Miminek nás tam bylo asi deset, možná o něco víc. Tolik nových lidí pohromadě už jsem dlouho neviděla! Ale nebála jsem se - ani dětí z mateřské školy, které přišly, aby nám sborem zazpívaly na uvítanou několik pěkných písniček.
Po dětech si vzal slovo říčanský místostarosta pan Musil a moc hezky k nám promluvil. A nejen k nám dětem, ale i k našim dospělákům. I to se mi moc líbilo, a tak jsem slintala blahem, až jsem se celá poslintala. No než jsem se nadála, už jsme byli na řadě, abychom si šli s panem místostarostou potřást rukou a převzít od něj uvítací kytičku s dárkem. Maminka nás podepsala do takové velikánské knihy, pan fotograf nás vyblejsknul, poslechli jsme si ještě jednou děti - a byl konec.
Tedy, ještě bylo na řadě všelijaké hromadné i nehromadné fotografování, ale protože se v sále zničehonic rojilo tolik lidí, že jsme se v tom roji s maminkou skoro ztrácely, dohodla se maminka s tatínkem, že nemusíme mít všechno. Navíc, moje proslintané tričko začínalo docela studit... I tak to bylo celé pěkné, ani nikdo nebrečel!

A víte, že už se mi občas podaří zasmát se nahlas? Maminka mě dokonce slyšela už před několika dny, bohužel beze svědků. Ale nebojte, už mám i svědky - 18. října nás navštívila prababička Alena a s tou jsme se nasmály opravdu dosyta...
Že se na bříško převracím "levou zadní", to už vítě. Ale o své zakláněcí mánii jsem vám myslím ještě nepověděla. No to víte, musím všechno vidět - takže když mě někdo nosí, otáčím hlavu nejen doleva a doprava, ale i do záklonu! A protože se mnou šijou všichni čerti a umím se už kroutit jako žížala, nebude to dlouho trvat a vykroutím se i přes hranu houpacího lehátka. Však už maminka tatínka přede mnou varovala, že jsem pěkné švícko - není to tak dávno, co jsem se ohnala tak šikovně, že to skončilo rozlitým čajem. No to víte, u stolu si počínám čím dál sebevědoměji - jednou z mých aktuálně nejoblíbenějších činností je teď bouchání rukou do stolu. Bác, bác, bác!

6. října 2010 aneb Horečka po druhém očkování zaplašena

Včera mi bylo na den přesně 5 měsíců! No jen si to představte. Však se mnou taky už šijí všichni čerti. Dneska jsem sebou při koupání dokonce tak mlela, že jsem se nešťastnou náhodou nalokala a nadechla vody - tak vám mě to vyvedlo z míry, že jsem to musela sáhodlouze obrečet.
Včerejší velký den jsme s maminkou oslavili návštěvou u paní doktorky, kde jsem dostala druhé očkování. Proč jen to musí tak štípnout? Nohu jsem měla po celý zbytek dne tak bolavou, že mě nic nebavilo. Snažila jsem se nekňourat, ale moc mi to nešlo. Večer mě pak navíc ještě přepadla horečka, a tak jsem radši vzala zavděk čípkem a šla hned po koupání na kutě. Na oslavy jsem vážně neměla ani pomyšlení.
Dneska už na tu bolístku vůbec nemyslím a i horečka je pryč. S maminkou jsme zajely do Dolních Břežan, vypůjčit si veliký kočárek, abych měla v zimě v čem pohodlně drandit. Mohl to být vskutku pěknější den než ten včerejší - jen nebýt toho nešťastného koupání. Tak uvidíme, co přinese zítřek - už se na něj v postýlce moc moc těším...

1. října 2010 aneb Vstříc víkendu bez komárů

Už abych se uměla pořádně ohánět rukama! Zakroutila bych těm krvelačným komárům krkem, to by koukali... No jen si to přestavte: jdete si takhle hezky spinkat, nic zlého netušíte - a ráno se pak probudíte celí poďobaní od komárů, jako kdyby z vás chtěli vysát život. To se jim to útočí na nevinné nemluvně, které se nemá jak bránit.
Ale co, život je i tak krásný. Rozhodla jsem se, že omezím své mrzuté kňourání i večer před koupáním. Místo toho si s tatínkem hrajeme na chození, na lítání a na převalování a čekáme na maminčin povel "Tak kde vás mám?", který znamená, že je čas přemístit se do koupelny. V koupelně mě to vždycky tuze moc baví, usmívám se od první chvíle, kdy mě maminka položí na podložku a vůbec mi nevadí, že budu muset do vody. Kdybyste jen věděli, jakou umí maminka báječnou masáž - vždycky se celá už už třesu, až mi ji dopřeje.
A taky už se těším na nové oblečky - maminka je dneska přiveze od paní kamarádky ze Senohrab, tak jsem zvědavá, jak moc mi budou slušet. To víte, rostu jako z vody.
K mým oblíbveným hračkám se poslední dobou přidala blikající a hrající kravička. Umí zahrát i docela dlouhé písničky, takže se můžu naučit i něco jiného, než jen melodii z hracího plyšového sluníčka a z kolotoče se zvířátky. Jen škoda, že se kravička nedá strčit do pusy, to bych ji asi zařadila mezi úplné favority - tyčku s hvezdičkou, chrastítko s kulatým obličejem a plastový ožužlávatelný "náhrdelník".