25. února 2011 aneb Dnes jsem spala jako nemluvně

Čert aby se v tom mé spaní vyznal. Zatímco v noci na včerejšek jsem každou chvilku budila nejen sebe, ale i chudáka maminku, dnes jsem všechny překvapila - a probudila se za celou noc jen dvakrát.
Ráno jsem si pak hrála s tatínkem, kterého světlo a zima probudily už hodinu před budíkem. Maminka si tak mohla ještě na chviličku zalézt do peřin, aniž bych kolem ní šramotila při svých výpravách za hračkami.
A zítra už je víkend! Copak nám asi přinese?

23. února 2011 aneb Kéž bych se tak často nebudila

Jestli se něco v minulých týdnech nezměnilo, je to moje časté noční probouzení. Maminka tvrdí, že ji někdy budím i každé dvě hodiny. Jednak pláčem, jednak tím, že otevřu oči a začnu v postýce trénovat vstávání - a vůbec všelijak štrachat a povykovat.
To víte, z plazení po zemi jsem téměř plynule přešla na stoupání si a první opatrné krůčky (zatím jen s přidržováním se - židle, matrace, šprušlí postýlky, nohy stolu a tak podobně). Občas to prokládám lezením po kolenou - ale to mě moc nebaví, je to na můj vkus moc pomalé. A já mám ráda rychlé přesuny...
Napříkad když mě tatínek posadí do mého plastového autíčka a vozí mě ďábelskou rychlostí z obýváku do jídelny a zpátky. To vám je žůžo!
Jedno je jisté. Určitě se nebudím kvůli zubům - mám pořád jen dva spodní sirotečky a žádní další kamarádi se jim podle všeho neklubou. Ale i s těmi dvěma si vystačím. Pořádně se každý den posiluju protahováním nejrůznějších šňůrek a tkaniček - dokonce jsem vyzkoušela i tatínkův datový kabel.

A taky se učím spoustu nových věcí. Teď například dělat ručkama "paci paci pacičky". Nejdříve mi to moc nešlo a jen jsem šmrdlala o sebe pěstičkami. Ale poslední pokusy už jsou úspěšné a moje dlaně a prstíky o sebe hezky plácají.

6. února 2011 aneb Je mi 9 měsíců a už se sama postavím!

Víte, jak jsem oslavila dovršení 9 měsíců? Tím, že jsem se maminkou nechala včera ráno vyhecovat a poprvé v životě jsem se postavila na vlastní nohy! Musela jsem se pochopitelně přidržovat šprušlí u postýlky - a i tak to byla obrovská dřina. Nicméně povedlo se. A od toho okamžiku jsem to už několikrát zopakovala! Hezky pod sebe srovnám nohy, zapřu se špičkama, přidržím se rukama tyček a hup - jsem na nohou. Hned mám parádní rozhled a usmívám se, protože mě tahle novinka moc moc baví!
A dneska jsem dostala svoje první botičky, aby mi to v pletených ponožkách při mých výpravách po podlaze neklouzalo a abych se mohla lépe stavět. Jedny jsou bílé, druhé pak růžové s gumovou podrážkou.
Prostě samá pozitiva. Taky mám díky tomu výbornou náladu a už nekňourám, jako před pár dny. Vodu z lahvičky piju jako duha a ani u kašičky neprotestuju a otvírám hezky způsobně pusu. A směju se i na dědu Láďu - včera nás byl navštívit, tak jsme si hezky hráli a kouleli na sebe oči.

4. února 2011 aneb Neberte mi to, nebo se rozbrečím!

Se smíchem je konec. Vůbec za to ale nemůžu. Poslední dny mám zkrátka pocit, že mě chce každý ošidit. Nebo připravit o potěšení z toho, čím se zrovna bavím. Anebo že má prostě za lubem něco, co mě uvrhne do utrpení.
Jen si takovou úzkost představte... Zalíbí se mi třeba tuba na krém. Chci, aby mi ji maminka podala na hraní. A ona to neudělá. No nerozbrečeli byste se taky? Taková zrada! Anebo mi ji podá, ale zároveň si sama vezme jinou - větší! No tomu říkám křivda jako Brno! Kde jsou ty časy, kdy jsme se společně smály.
Jindy se třeba podívám na babičku, která se na mě vždycky těší - ještě před týdnem bych ji potěšila úsměvem. Ale teď mě její milý úsměv bůhvíproč uvrhává do zoufalství...
Zdalipak mě to do zítra, kdy začíná víkend, přejde? Pokud ne, má se tatínek na co těšit...Tak či onak, zítra už mi bude DEVĚT MĚSÍCŮ!!!

1. února 2011 aneb Třetí den za volantem

Pamatujete si, co jsem dostala od babičky Jany k vánocům? No přece barevné plastové vozítko se spoustou tlačítek, které vydává nejroztodivnější zvuky. A protože už mi sezení docela jde, nastal čas vozítko vytáhnout na světlo a vyzkoušet. Sama na něm pochopitelně ještě nejezdím, naši mi dávají záchranu, abych se náhodou stranou neskácela na zem. Ale i tak si za volantem připadám důležitá a užívám si rozhled.
Taky si hraju s panenkou, kterou mi tatínek vyndavá z kočárku - má supr gumově ohýbací nohy (ta panenka, ne tatínek). Ale ze všeho nejradši kramařím. Pátrám, kde co je, odkud se dá co stáhnout na zem a tak podobně. Jako třeba noviny a časopisy, které má babička s dědou v rohu u sedačky. Co chvíli se jich zmocním a cupuju je.
A taky se už umím pěkně vztekat. Jako třeba dneska při koupání - jakmile není po mém, natruc se rozpláču a jen stěží jsem k utišení. Ale nebojte, takovéto slabé chvilky mám jen výjimečně. Jinak si maminka s tatínkem libují, jaké jsem klidné a hodné miminko!