18. března 2011 aneb Poprvé na klouzačce a další události

Dnes je sobota a já jsem od včerejška znovu ve společnosti návštěvy z Třemblat - Žofinky, Matěje a Ondry. Žofinka se o mě hezky stará, ukazuje mi různé hračky a dává na mě pozor, zatímo bratranci kolem lítají jako splašení a přivádějí svým lomozením okolí k šílenství. Mně to ale nevadí, ve společnosti se cítím jako ryba ve vodě.
A to i mezi cizími lidmi - maminka se o tom přesvědčila, když jsme v týdnu vyrazily s ostatními maminkami a jejich ratolestmi do strašnické kavárny s dětským koutkem. Vyzkoušela jsem si tamní klouzačku, i když tedy jen lezením zespodu, a tay jsem prozkoumala všechna možná tamní zákoutí - maminka ani chvíli nevěděla, kde zrovna jsem.
Bohužel, vypadá to, že jsme si z tohoto výletu kromě zážitků přivezly já a maminka nějaký bacil. Včera skolil ji a ode dneška spouští rýmu a kýchání mně. Na řadu tím pádem opět přijde nudlovysavač. Ach jo...
Jinak, moje týdenní TOP 5 nejoblíbenějších činností a pokroků vypadá následovně:
1. cloumání klíčkem v prosklenné knihovně a jeho cumlání
2. lezení do schodů z jídelny do patra
3. ukazování na různé věci prstem
4. samostatné popíjení z lahve s dudlíkem - už to umím i jednou rukou!
5. slézání z vysoké matrace pozadu + vysedávání v překážkovém sedu a ťukání kostkami od sebe

12. března 2011 aneb Už mám i první horní zub!

Už se to snad konečně klube! Maminka tuhle při koupání vyjekla, že mi v horní dásni nahmatala vykukující zoubek. No že si ale dával na čas! Tolik nocí jsem kvůli němu proplakala.. teď aspon můžu plakat kvůli jeho kamarádům, co budou následovat.

Vzpomínka na 5. března 2011 aneb Tak už je mi 10 měsíců!

Začíná ze mě být velký neposeda... nebo snad velká neposeda? Pořád bych někde lezla. A nejraději mám lezení po schodech...nahoru do patra. Někdo mi samozřejmě ještě musí dělat záchranu, abych se při nějké chvilce nepozornosti nezasnila a neskácela dolů... ale jinak je to pro mě veeeeliká zábava!
Však taky děda s babičkou z Prahy koukali! Nějaký ten týden jsem se s babičkou neviděla, a tak ji moje šikovnost překvapila. Sice jsem musela překonat počáteční rozpaky a zvyknout si na ni, ale to nebylo nic nepřekonatelného. Tatínek s maminkou pak od hodné babičky dostali vypracované daně, zatímco já jsem dědovi ukazovala, jak si hraju s kostičkami a jak lezu štrachat s klíčem u prosklené skříňky vedle televize. To mě taky moc baví!
A koukal i strejda Ondra s tetou Péťou, kteří nás s našima pozvali na návštěvu - a na pizzu. Hnedka jsem omrkla, jakou mají podlahu a jak se po ní leze. Pizzu jsem si sice nedala, ale protože mi maminka s sebou vzala křupky, byla jsem tuze moc spokojená...Jak se mi asi bude na světě líbit za dalších 10 měsíců?

3. března 2011 aneb První boule

To stavění se na nohy mi byl čert dlužen! Kdykoli si jen pomyslím, že už to zvládám levou zadní a nemusím se držet nebo soustředit na rovnováhu při opírání se, skončí to nekoordinovaným pádem. A že jich za poslední dny bylo!
Při jednom z nich jsem si včera (nebo už předevčírem?) přivodila pořádnou barevnou bouli na čele nad pravým okem. To víte, zeď u postele v ložnici je tvrdá a neústupná - a mně se holt smekla ruka.
Jinak mám ale ruce moc a moc šikovné - už zvládám jak "bác-bác", "malá-malá", "paci-paci" a tleskání všeho druhu, tak (byť jen výjimečně) "pá-pá". A když se mě zeptáte, kde je rádio, případně kde je zvoneček, vždycky se otočím tím správným směrem. No nejsem navzdory všem těm pádům šikovná?