26. července 2010 aneb S novou hrací dekou je legrace

Musím se vám pochlubit svou novou hrací dekou! Maminka mi ji nedávno koupila a umí opravdu spoustu zajímavých věcí: šustí, píská, chrastí a dokonce i hází prasátka od zavěšeného zrcátka! Aspoň jsme se tou dekou zabavili, když byl tatínek pryč na služební cestě v Paříži.
Blíží se nám další kontrola u paní doktorky. Musím jí ukázat bebí po očkování proti TBC. Udělal se mi tam nějaký puchýřek a vůbec se mi nelíbí. Jinak dál rostu jako z vody, už mám přes pět kilo!

18. července 2010 aneb Já si tu ruku snad sním

Když zrovna nespím, ozývají se naším příbytkem prakticky jen dva zvuky. Buď můj pláč, anebo moje mlaskání... A mlaskám si opravdu s chutí. Skoro se mi zdá, že žužlání mojí levačky je ta nejlepší věc na světě. Někdy spolu s ní žužlám i kousek zavinovačky nebo plyšové sluníčko, které mi dělá společnost v postýlce. Kampak na mě s dudlíkem! Jak dudlík placatý zdravotní, tak dudlík baňatý vyplivávám velikým obloukem...
Ještě k tomu pláči - nevím, čím to je, ale nějak poslední dobou snáším jen maminčinu náruč. Když mě chová babička, děda nebo tatínek, okamžitě se mi hrnou slzy do očí steskem po mámě. A tak mě táta bere aspoň do houpátka. Anebo do kočárku. Naštěstí dnes konečně skončila ta úmorná vedra, tak budeme moct vyjet s kočárkem na projížďku i přes den. Jen abychom nezmokli...

15. července 2010 aneb 10 týdnů a den na světě

Škoda, že to neslavíme...ty uběhnuté týdny od mého narození. Líbilo by se mi to. Ale usínám v posledních dnech poměrně brzo, už mezi půl devátou a půl desátou, tak bych z té oslavy stejně moc neměla. Maminka má z mého usínání v každém případě radost. Dneska mě dokonce ani nemusel tatínek ukolébávat v lehátku, usnula jsem prakticky hned po kojení. A že se probouzím ve čtyři hodiny ráno? No co na tom? Co by za to jiná maminka dala, aby jí miminko spalo 6-7 hodin v kuse...
Největší laskominou je teď pro mě, hned po prsu, moje levá ruka - cumlám si ji a olizuju skoro od rána do večera. Kampak na mě s dudlíkem! Není nic lepšího než si nacpat prstíky do pusy a žužlat a žužlat...Maminka hned pojala podezření, že bych tím pádem mohla být levačka. No, budu ji ještě nějaký ten měsíc napínat.
Jinak, zatímco s tatínkem pilujeme usínání, s maminkou hrajeme po každém kojení hru na "Ee-Ee". A musím se pochlubit, jsem myslím celkem učenlivá žačka - bříško reaguje skoro vždycky přesně tak, jak si maminka představuje. Však se taky tuze moc snažím.
A usmívání mě baví pořád víc a víc, hlavně ráno a dopoledne. Někdy si od radosti i pokusně zažvatlám nebo výsknu. To hned mají všichni kolem vánoce! Fotografují, pitvoří se, šišlají - no jako malé děti...a to si prosím pěkně říkají dospěláci. Ale aspoň se můžete podívat, jaké pokroky dělám.

Vzpomínka na 10. července 2010 aneb Den dvou veselých svateb

To bych nikdy neřekla, co všechno stihnu za dva měsíce života zažít... A s kým vším se poznám! Výjimkou nebyla ani rozžhavená červencová sobota, kdy měli svatbu tatínkův kamarád Ňuňák a jeho přítelkyně Jitka. Zatímco tatínek se jel dopoledne podívat na jejich slavnostní obřad, já jsem si v klidu doma odpočívala a užívala stín s maminkou, abych nabrala energii do zásoby. Odpoledne jsme totiž měli v plánu jet do Prahy a maminka se bála, že by mě sluneční výheň mohla brzy vysílit a roznemohnout.
V Praze nás mělo čekat posezení se strejdou Honzíkem a také s babičkou a s dědou. Jenže nakonec se kolem stolu v Domynu sešla celá široká rodina, a tak jsem poznala strejdy Petra a Jindru a tety Pavlu a Terezku. Největší překvapení ale přišlo, když nám všem babička s dědou oznámili, že se dopoledne tajně vzali a že to je vlastně pravý důvod sešlosti! Tatínek i maminka koukali jako u zjevení, ale měli ohromnou radost, snad o to větší, že to bylo opravdu nečekané. I já jsem měla radost, i když jsem si trochu poplakala - to víte, bylo opravdu horko. Děda mě ale vzal v kočárku na projížďku po parkovišti, kde byl stín, a tak jsem brzy na pláč zapomněla a mohla na dědu novomanžela spiklenecky mrkat...
Pak jsme vyrazili do Braníka, kde už byla v plném proudu oslava "novomanželů Ňuňáčků", jak je pojmenoval tatínek. I tam jsem poznala spoustu nových a milých lidí: nejen strejdu Ňuňáka a tetu Jituši Veselých, ale i strejdy Jiříka, Karlose a Holíčka a tety Simču, Zuzku a Pawlici, která mě moc hezky chovala. Byli tam i strejda Jaroušek a teta Martinka, s kterými jsem se zkamarádila už dřív. A strejda Jiřík s tetou Simčou s sebou měli chlapečka, který se jmenuje Ondra a je o měsíc mladší než já. Sice jsme já i Ondra naše první vzájemné setkání prospali, ale přeci jen jsme se pak potkali při přebalování, a tak jsme si vyměnili první pozdrav aspoň tam.
A pak už bylo hodně hodin a já už byla opravdu unavená, a tak jsme vyrazili zpátky do Říčan. Po koupání už mě čekala jen uspávací dvouhodinka v tatínkově náruči, během které Němci porazili Uruguay a získali bronzové čutálistické medaile, a pak dloooouhý spánek. Uff, a zítra a pozítří má být zase horko...

9. července 2010 aneb Vačnatec šátkový

To to utíká... Sotva jsem oslavila devět týdnů od narození a užila si pár chladnějších dní, už jsou tu zase třicítková vedra. A taky spousta novinek!
Tak předně: zvedání hlavy při poloze vleže na bříšku mi už jde jedna báseň. Mohla bych to snad učit i ostatní. A nejen to – objevila jsem i překulování se zpátky na záda, třebaže mnohdy s dopomocí. Ale je to teď jedna z mých nejoblíbenějších činností. Tou další je kraulování ručičkama ve vzduchu - začíná ze mě zkrátka být neposeda. Taky se mi tuhle podařilo čapnout do ruky chrastítko a skoro to vypadalo, že už ho nepustím. Do vaničky na koupání už se málem nevejdu, nevím nevím, jestli mají rodičové v zásobě nějakou větší...
Maminka se pořád trápí, že špatně a zdlouhavě usínám, a tak máme teď půjčený na zkoušku moc hezký vak na nošení - a navrch ještě úvazový šátek na miminka! No řeknu vám, nevím, v čem si lebedit dříve... Myslím ale, že bychom v první řadě něco měli obstarat mamince. Řekla bych, že spí mnohem hůře než já, a trošku se bojím, aby jí ta nespavost nepodlomila zdraví.

3. července 2010 aneb Dlouhá procházka lesem na Klokočnou

To jsem se ale krásně vyspala! Vydržela jsem až skoro do půl jedenácté, ani jsem nemukla. Venku byl další z horkých dnů, který všechny kolem mě zaháněl do stínu, popřípadě do lednic pro pití. To kojenec jako já to má v takových dnech o dost těžší. Žízeň zahání jenom kojením, a to si ho ještě musí vybrečet, aby nemusel čekat celé tři hodiny na pravidelný přísun mlíčka.
Odpoledne jsme si s tatínkem a maminkou řekli, že vyzkoušíme změnu prostředí a uděláme si túru lesem. Zaparkovali jsme u odbočky do Tehova, naložili kočárek a vyrazili jsme. Musím se přiznat, že jízda po hladkém asfaltu stezky mě krajně nudila, a taky jsem to dávala hodně hlasitě najevo. K tomu se po pár set metrech přidala žízeň, pročež maminka radši zavelela k zastavení a k doplnění tekutin.

Jen co jsem se občerstvila, jelo se mi líp. V lese to krásně vonělo, vzduch hučel bzučením nejrozličnějšího hmyzu, z trávy vykukovaly borůvky a lesní jahody, no úplná idylka. Jen já jsem pořád ne a nemohla usnout. Naštěstí jsme brzy přejeli z asfaltu na hrbolatější cestu. Stačilo, aby kočárek párkrát zadrncal, a už jsem se spokojeně poroučela do limbu... A než jsem se nadála, byli jsme na kopečku na Klokočné! Tam se tatínek a maminka občerstvili zrzavým mokem, já jsem si poručila tradiční mlíčko, vyměnili jsme plenky, okoukli místní svatebčany - a po krátkém odpočinku jsme zase vyrazili na cestu zpátky.

Aby se mi lépe jelo a odpočívalo, rozhodla se maminka, že mi při cestě zpátky k autu bude zpívat. Tatínek se přidal, a tak se kromě šustění kol kočárku lesem rozléhalo i halekání mých dvou rodičů. No co vám budu povídat, raději jsem usnula. Probudila mě znovu žízeň. To víte, když se vzduch tetelí třiceti stupni ve stínu, i miminku brzy vyschne v krku.