30. listopadu 2010 aneb Bojuju se zápalem průdušek

To jsem to dopracovala! Tak dlouho jsem se snažila zbavit všech neduhů, až mě maminka musela v pondělí vzít k paní doktorce. A ta zjistila, že mám oboustranný zánět průdušek - a předepsala mi antibiotika, konkrétně augmentin.
Brrr, to vám je tak nedobrá madicína! Maminka se mnou pokaždé bojuje, protože odmítám otevřít pusu a spolknout, co mi na lžičce propašuje dovnitř. Nejradši bych to všecko vyprskala zase ven.
Ale jinak mám spoustu energie. Překuluju se pořád sem a tam, prohnout se na podložce do luku mi vůbec nedělá problém, procvičuju si nejenom "ma-ma-ma", ale i "ba-ba-ba", "u-bu-bu", "e-bu-e-bu" a "hm-ma-hm-ma" - a v noci každé dvě hodiny koukám, co je na světě nového. Chudák maminka!
S tatínkem opakujeme mé oblíbené činnosti: drnkání na rozladěnou kytaru, škrabání na hrbolaté sklo u dvěří a poslouchání tůtajícího telefonního sluchátka. A pak taky koukání do zrcadla, to je vám sranda!

28. listopadu 2010 aneb Můj první sníh

Tak nám včera napadl první opravdický sníh! Koukala jsem na něj skrz ojíněné okno a říkala si, copak to vlastně je, to bílé... Odpoledne jsme se pak s tatínkem a maminkou na to vyjeli s kočárkem podívat. Svítilo krásně sluníčko, a tak jsem se nemusela bát, že takový výlet zhorší moje nachlazení - alespoň maminka tedy říkala, že když je nad nulou, že mi čerstvý vzduch jen prospěje. A bylo to opravdu krásné, i když jsem většinu výletu prospala. Kdypak asi uvidím prvního sněhuláka?

26. listopadu 2010 aneb Treti den s laryngitidou

Tak si to představte! Sotva jsem se vykurýrovala z jednoho, už se peru s dalším. Před třemi dny se mi zvýšila teplota a začala jsem zápasit s rýmou, hleny a kašláním. Paní doktorka povídala, že to je laryngitida. Chudák maminka, zase se tím pádem nevyspí, protože celou noc trne, jestli me ty hleny nedusí. A nevyspím se pořádně ani já. To víte, s plným nosem to není žádné pohodlí a sama se vysmrkat ještě neumím.
Naštěstí má maminka na nudle specilní lapač. Je to veliké žluté zvíře, které vydává příšerně hlasité zvuky. Má dlouhý chobot a úzkým koncem toho chobotu maminka ty nudle vysává. To je vám tak nepříjemné! To zvíře strašně ječí, až mi z toho jde hlava kolem, a ze sání toho chobotu v mém nosíku je mi taky pěkně šoufl. Ještě že ta procedura trvá jen chvilku, jinak bych se snad nadobro rozbrečela.

20. listopadu 2010 aneb Maminka si čte Laktační ligu

Tak mám asi s kaší utrum. Maminka se zase po nějaké době začetla do internetu a zjistila, že bych v rámci příkrmů nejdříve měla dostávat zeleninku. No, jsem zvědavá, jak s touto informací naloží. Ať tak či onak, kašička mé noční buzení a pláč nijak nevyřešila. Obávám se, že maminku s tatínkem napadlo, že můj noční pláč je jen mé taktické domáhání se dalšího mazlení a kojení - a že chystají nějakou odvetnou akci. Že by dokonce přešli na taktiku "nechat vybrečet"? To bych jim tedy nedarovala...
Ani jsem se vám nezmínila, že už s maminkou trénujeme sedání na nočník. Zatím mě získávání nočníkové praxe docela baví, takže se u toho culím a užívám si to. Výsledek vysedávání sice není příliš hmatatelný, ale - ono to jednou přijde! :)

Vzpomínka na 17. 11. 2010 aneb První kašička na dobrou noc

Mńam! V den výročí Sametové revoluce se maminka rozhodla, že mi zkusí zpestřit jídelníček prvním opravdovým jídlem - kaší. To víte, když jsem se poslední dobou několikrát za noc probudila hlady a vynucovala si hlasitým pláčem novou dávku kojení, usoudila, že v zájmu vlastního spánku prubne, jak se budu tvářit na sytější stravu.
A tak jsem v podvečer oblékla svůj sváteční bryndáček, který jsem dostala od pana místostarosty na vítání občánků, maminka si mě posadila na klín, tatínek naproti "nastartoval" fotoaparát - a sólo pro modrou plastovou lžičku a misku s kaší mohlo začít!
To vám byla dobrota! Babička Jana po mně pošilhávala, jestli se nebudu ošklíbat - ale mě to ani nenapadlo. Zdalipak mi bude kaše takle chutnat i příště?

14. listopadu 2010 aneb Už to znělo jako "má-ma"

Vím, vím... neměla bych se v noci budit tak často. A neměla bych po každém nočním probuzení tak srdceryvně plakat. Ale já to vážně nedělám naschvál. Zkrátka mám hlad a navíc mě trápí ta odporná rýma. Ještě že má maminka vysavač s nástavcem, kterým dokáže můj mininosánek nudlí zbavit.
Na maminku je opravdu spolehnutí. A tak jsem si řekla, že se hodí, když se naučím ji přivolat. Nejen obyčejným brekem, to je dobré tak pro novorozence. Navíc se dost často po takovém volání objeví tatínek... Takže jen co jsem se naučila trošku používat pusu a špulit a cumlat dolní ret, zaměřila jsem se na trénink výslovnosti. A dneska se myslím výsledek dostavil! Soudím tak podle toho, jak se všichni rozplývali, když jsem před obědem začala z babiččiny zelené matrace u televize zničehonic volat "mama-mama-mama-mama" a domáhat se nějakého toho papání. Zdalipak to večer před kopáním bude fungovat stejně?

10. listopadu 2010 aneb Týden s nočním probouzením

Že toho přes den moc nenaspím, na to už si maminka jakž takž zvykla. Necelá hodinka dopoledne a nanejvýš hodina a půl odpoledne - a dost, to věru zdaleka nejsou hodnoty odpovídající průměrné kojenecké populaci. Dosud maminku ale uklidňovalo, že to dospím přes noc. Jenže...
V posledních dnech, zhruba od mého boje s průduškami, to jde s mým nočním spánkem z kopce. Zatímco dříve jsem od usnutí po osmé hodině vydržela prakticky nerušeně chrupkat až do rána, teď se už více než týden probouzím hned několikrát za noc. V noci na dnešek to bylo už méně než po dvou hodinách. Přesto jsem se ráno v postýlce na tatínka smála, jako by se nechumelilo. Zato maminka, ta se moc odpočatě netvářila...

6. listopadu 2010 aneb Včera mi bylo půl roku!

Ten čas ale letí! Ještě nedávno jsem byla úplné miminko a teď už se ze mě pomalu, ale jistě klube čiperná holčička. Však je taky 6 měsíců už pořádný věk.
Není proto žádné překvapení, že už objevuju svoje nožičky - i to, jak chutnají, když se vstrčí do papuly, a že ze všeho nejradši chňapám po všem okolo, nejlépe když mě někdo nosí v náruči po místnosti a ukazuje mi, kde co je. To, že si umím přendat dudlík z ruky do ruky a že se umím natáhnout po čemkoliv, co se dá šoupnout do pusy a ochutnat.
Slintat a výskat jsem samozřejmě nepřestala, ani tehdy, když si s tatínkem hrajeme s šustící knížkou, s kytarou nebo na čmeláka/letadlo.
Jinak jsem se po nějaké době opět vypravila za Kačenkou do Nučic, kde tatínkové a maminky pořádali Drakiádu. Tam vám bylo dětí! Tolik dětí nejrůznějšího věku na jednom místě jsem ve svém krátkém životě snad ještě neviděla. Škoda, že zrovna ve chvíli, kdy se všichni na pouštění draků nejvíce těšili, se pokazilo počasí a spustil se déšť. Ale co, aspoň jsem si mohla v klidu pobroukat pár společných broukánek s kamarádem Ondráškem, který přijel z Čakovic, a podívat se, jak se daří dětem ostatních tatínků a maminek.

4. listopadu 2010 aneb Den prolévání krve

No, popravdě řečeno nešlo tak úplně o prolévání. Spíš o snahu vyždímat aspoň kapičku krve. A o čem že to mluvím?
Byly jsme dnes s maminkou v Praze na odběrech krve, aby páni doktoři zjistili, jestli nejsem alergická na některé důležité látky. Když maminka viděla, jakou si na mě sestřičky připravily tlustou jehlu, vůbec jí nebylo do smíchu. A musím přiznat, že já jsem ke smíchu měla hodně daleko.
A jak to bylo s tím ždímáním? Sestřičce se vůbec nedařilo dostat z mých útlých žilek skrz jehlu potřebné množství krve. A tak mi nejdříve začala jehlou rejdit v jedné ruce, pak pro změnu v druhé, až nakonec jehlu zaryla mého zápěstí. No nemůžete se mi divit, že jsem bolestí křičela a plakala, jako když na nože berou. Krev se navíc ne a ne řinout v patřičném množství. Přišlo tedy na řadu všelijaké mačkání a tlačení, aby do zkumavky vůbec něco nakapalo... Upřímně doufám, že si podobný zážitek budu moci na hezky dlouho odpustit.
Jinak, dnes už se těším brzo do postýlky. V noci jsem se probudila už v půl druhé, a od půl čtvrté jsem už nezamhouřila oka. Kašel mne pořád neopouští, a tak nejspíš s maminkou zítra zase vyrazíme k paní doktorce.
Mimochodem: dneska večer jsem tatínkovi před koupáním ukázala, jak si umím rukama chytit nohu a jak ji dovedu strčit do pusy. Ten vám koukal!...

1. listopadu 2010 aneb Dva týdny v cholerovém domě

Tak už umím i kuckat! No vážně... kuckám ve dne i v noci. Po týdnu, kdy kašel zmáhal babičku Janu, přišel týden, kdy kuckání posedlo i maminku - a tak bylo jen otázkou času, kdy se bacil přesune na mě. No, a co myslíte? Povedlo se...
Sice už mi jsou servírovány nějaké mucosolvaní sirupové kapičky pro nás miminka, ale zatím tedy zlepšení nepozoruju. Hleny mi chrčí v dýchacích trubičkách, člověk si pořádně neužije ani to cumlání dudlíčku. Vždyť bych se snad udusila!
Hned se mi taky zhoršilo spaní - každou chvilku se vzbudím a není výjimkou, že je mi do pláče. Chudák maminka, je celou noc jako na trní a oka nezamhouří.
Člověka pak ani netěší, že už si umím vyndat sama dudlík z pusy a přendavat ho z ruky do ruky. Jedinou mou radostí je ranní "čmeláčkovské" lítání s tatínkem a večerní koupání s maminkou.
Maminka říká, že už mi asi začíná ta "separační krize". Nevím, co tím myslí, ale asi naráží na to, že jakmile nejsem u ní v náručí nebo někde poblíž, spustím usedavý pláč. Je pravda, že je mi poslední dobou do breku docela často. Pořád se cítím unavená, přes den toho ale moc nenaspím a radši než hraní si s hračkami mám, když mě někdo nosí.
Přitom na mě všude kolem čeká celá spousta zajímavých her - na čtení říkadel s maminkou, na drnání na kytaru s tatínkem, na cumlání balonu s plyšáky nad postýlkou, na převalování se, na ohmatávání skla ve dveřích, na ocucávání zvířátek včetně nové opičky od strejdy Honzíka, na broukání si s maňásky... no je toho zkrátka hodně.