30. června 2010 aneb Je mi 8 týdnů!

Už je mi 8 týdnů... a jen co přijde tatínek večer z práce, tak brečím a brečím a brečím. Občas si dám malou přestávku a jen natahuju, špulím ubrečenou pusinku nebo klepu bradičkou a chytám druhý den, ale jinak jedu na plný plyn! Maminka s babičkou se uklidňují, že to jsou jen tříměsíční koliky, které odezní - ale myslím, že si to ještě povíme :)
Světlým bodem bývá koupání, které se mi líbí čím dál víc. Sice mi vanička začíná být pomalu malá, ale šplouchání se v ní mi připadá jako jedna z nejlepších věcí z celého dne, takže ani nemukám.
Jinak už umím od maminky skoro všechny lidové písničky - zpívá mi je na utišenou v dlouhých blocích stále dokola. Tatínek jde na zpívání jinak: splácá dohromady, co mu zrovna slina na jazyk přinese, jen aby mi jeho hlas rezonoval u ucha. No někdy je vážně lepší usnout, než ty pomotaniny poslouchat. Jen kdyby mě tak nemučily ty prdíky a neustálý hlad!

26. a 27. června 2010 aneb Víkend plný návštěv

Už jsem zase o kousek povyrostla! A nejen to... kromě pláče, občasných úsměvů a nesmělého pobrukování už celkem zdařile mávám ručičkama jako dirigentka, kopu nohama a mým nejlepším kouskem je zvedání hlavičky v poloze na bříšku.
To se rozumí, že tak pestrý repertoár už je silným lákadlem pro návštěvy. A tak se za mnou včera zase přijel podívat děda Láďa s babičkou Helenkou, a dokonce i strejda Honzík. Hned, jak se proskočili na tenise, jsem jim ukázala, co všechno umím, a pak jsme se vydali na výlet na Marvánek. Během něj jsem v kočárku sice okamžitě usnula, ale vůbec to nevadilo, aspoň jsem nabrala energii na večerní brekot - to samostatné usínání bez máminy náruče mi zkrátka nejde.
Vyspala jsem se ale do růžova a od samého rána už jsem zase byla jedno velké sluníčko. Po obědě přijeli na návštěvu tatínkovi kamarádi pan Jaroušek a paní Martinka s holčičkou Kačenkou. Myslím, že by se mi s ní mohlo hezky kamarádit - tedy až trošku vyrostu. Je moc hodná a moc pěkně se ke mně u nás na zahradě chovala. Třeba budu jednou taky tak šikovná jako Kačenka!
Teď jsem po koupání, čekám, až mě maminka zase nakojí a už se uložím k spánku. Jsem po tom slunném víkendu celá uondaná, tak snad brzy usnu, abych nabrala síly do nového týdne...

17. června 2010 aneb Už mám v uších náušničky

Ten čas vážně utíká jako voda! Uvědomila jsem si to, když jsme dnes s maminkou vyrazily na šestinedělní lékařskou prohlídku. Včera to bylo přesně šest týdnů od chvíle, co jsem poprvé spatřila světlo světa. A že jsem za tu dobu zažila věcí! A to ani nemluvím o tom, jak jsem vyrostla a zesílila. Potvrdila mi to i paní doktorka, která zjistila, že měřím už 54 centimetrů a vážím něco málo přes 4 kila!
A ještě jedna důležitá věc se udála. Maminka mi nechala udělat v uších dírky, abych mohla nosit náušničky. To vám tak bolelo! Že to někdo nezakáže, takový teror na nás miminkách. Maminku pro jistotu nechali za dveřmi ordinace, aby jí můj pláč neutrhl srdce. Boltce mi pak zalepili proužky leukoplasti s polštářkem, který se okamžitě na levém i pravém uchu plnil krví. Nevím nevím, jestli to stálo za to... Tak či onak, ode dneška nosím své krásné náušničky a připadám si jako velká slečna. Snad se mi uši brzy zahojí a nebudu mít kvůli nim bezesné noci...

15. června 2010 aneb Den plný úsměvů

Tak jsem si řekla, že dnes dopřeju všem vůkol sladkou odměnu. Už třeba jen za to, jak mi včera večer hezky prozpěvovali české a moravské lidové písničky a jiné notovačky, jen abych se utišila a vydržela v klidu do tradičního času koupání a kojení.
A o jakouže odměnu to šlo? Rozhodla jsem se, po vzoru autogramiád, uspořádat vpodvečer takovou malou úsměviádu! Rozdávala jsem jeden úsměv za druhým a každý, kdo se sklonil nad postýlkou v přízemí, mohl nějaký ten můj úsměv zcela zdarma získat. Ani mě to nestálo moc úsilí, protože se nade mnou vesele točila moje oblíbená kolotočová zvířátka a vyhrávala na cinkavou zvonkohru.
To jste měli vidět, jaké nadšení ty úsměvy vyvolávaly – jak u maminky s tatínkem, tak u babičky, která mě pozorovala za sklem, i u Žofinky, která tu byla zrovna na návštěvě. Ale co bych se neusmívala, když je na tom světě tak hezky a když se o mě všichni tak pěkně starají!

Vzpomínka na 12. června 2010 aneb Poprvé ve fotoateliéru

Ani jsem se Vám včera nestihla pochlubit, že mě maminka a tatínek vzali poprvé k opravdické paní fotografce. Tedy, poprvé jsem u ní byla, když jsem ještě byla u maminky v bříšku, ale to se asi nepočítá. Vypravili jsme se k ní po snídani, hezky s celou parádou – i když, svůj nejsvátečnější kostýmek jsem si vlastně stihla ještě před odjezdem znečistit, a tak mám-li mluvit pravdu, nebyla ta paráda úplná.
Do Prahy na Letnou jsme po sluncem rozpálené dálnici dorazili v půl jedenácté a než jsem se nadála, focení začalo. Přiznám se bez mučení – moc příjemně jsem se tedy necítila. Ne že by mi vadila ta roztodivná světýlka a záblesky, ale jelikož byl opravdu teplý den, brzy jsem všem musela dát najevo, že toužím po větším pohodlí, než jsou rozehřáté náruče a dlaně a pózování v takřka skleníkovém vzduchu, kterému moc nepomáhala ani záře nasvěcovacích reflektorů. Marně se mě pokoušeli přesvědčit, marně na mě zkoušeli říkanky i ukolébavky...Bylo mi horko a navíc jsem začala mít i hlad!
Naštěstí byla paní fotografka tuze milá a trpělivá. Když mě maminka uklidnila malou kojící svačinkou a když se v ateliéru vyvětralo, řekla jsem si, že pár záběrů zkusím vydržet. Zatnula jsem tedy zuby – vlastně spíš dásně – a pomyslela si: tak honem, ať už to máme za sebou!
Nakonec jsme si tedy několik záběrů odvezli, ale všichni jsme věděli, že tohle focení mělo do ideálu daleko. Upřímně řečeno, vždyť já se od samého začátku těšila zpátky do maminčina klimatizovaného automobilu! Ale co, třeba bude příště lépe... Tak či tak, celá akce mě zmohla natolik, že jsem prakticky celý zbytek dne prospala. Vám se v tom teple snad spát nechtělo?

10. června 2010 aneb Den, kdy jsem se poprvé usmála

Tak už to umím! Během dopoledního hraní s maminkou mi bylo tak blaženě, že mi na tvář zavítal můj patrně první úsměv. Prostě tak, zničehonic... Maminka to hned za tepla oznámila emailem tatínkovi a oba je to moc potěšilo. Snad se mi podaří je potěšit tím samým způsobem i zítra...
Jinak mám teď docela spavé dny, do bréče se nutím jen před večerním koupáním, když tatínek přijíždí z práce. To aby věděl, že se umím ozvat a nejsem žádná plašmuška :)

5. června 2010 aneb Už je mi jeden měsíc!

Tak přesně před měsícem jsem se narodila. To to letí! Na dnešní slavnostní den se udělalo nádherné počasí a ještě navíc přijeli na návštěvu děda Láďa a babička Helenka. Babička Jana udělala výborný oběd, dokonce měla i jahody do šampaňského, a tak byl dnešek plný dobré, slunečné nálady. A vůbec nevadilo, že jsem ho skoro celý proodpočívala v kočárku.
Odpoledne jsem s tatínkem, s dědou a s babičkou vyrazila kočárkem na projížďku po Říčanech, aby si maminka a babička Jana ode mě mohly trošku odpočinout. A ani během ní se mi nechtělo moc probouzet. Vlastně jsem si ani nevšimla, že jsme dojeli k Marvánku, poseděli tam nad občerstvením a vyrazili zase nazpátek.
Spánku jsem se rozhodla dát sbohem až po podvečerním kojení - aspoň jsme si s tatínkem stihli pohrát s "prdící" opičkou a mým oblíbeným vyhrávajícím sluníčkem. Úplně jsem při tom zapomněla, že by mě měly trápit bolesti v bříšku a zlobivý ekzém vzpírající se smradlavé mastičce. Doufám, že si s ním mastička brzy poradí.

4. června 2010 aneb Den prvních náušniček

Kdo by si to byl pomyslel, že v předvečer svých měsíčních "narozenin" dostanu od babičky Jany své první náušničky. Ale už je to tak! Vyrazili jsme s maminkou, babičkou a kočárkem dnes do města a když už se nám to klenotnictví připletlo do cesty... znáte to: tři ženské na nákupech.
Náušničky jsou to tuze pěkné a už se nemůžu dočkat, až je budu moct nosit. Teď mám ouška přece jen ještě nepřipravená - a snad bych si je ani neužila, jak mě co chvíli naprosto vyčerpává boj s prouděním v bříšku. Je to snad den ode dne horší a rozháněcí cviky a masáže pomáhají jen co by se za nehet vešlo.
Ještě že si ve volných chvílích můžu užít kolotoč nad postýlkou. Je to vskutku zajímavá věc a je škoda, že ji nemůžu pozorovat celý den!

3. června 2010 aneb Den s novým kolotočem

Dlouho jsem se vám neozvala, viďte? Ale to proto, že jsem měla v minulých dnech opravdu napilno. Nejvíc mě zaměstnával a zaměstnává souboj s prdíky - nikdy bych nevěřila, kolik se jich do mého malinkatého bříška může vejít.
Také už několikátý den s maminkou pilně cvičíme leh na bříšku a zvedání hlavičky. A musím se pochlubit, jde mi to už docela obstojně, k všeobecnému nadšení všech přihlížejících.
Ono je to teď přes den vůbec nějaké zajímavější. Občas si s maminkou hrajeme - ukazuje mi hračky nebo mě všelijak převaluje a otáčí. Samozřejmě si i hodně povídáme a prozpěvujeme - tedy hlavně maminka. Nebo jedeme na malý výlet, jako například tuhle do Uhříněvsi nebo do Říčan na náměstí.
Taky jsem vám chtěla říct, že jsem usoudila, že koupat se ve vaničce každý den skutečně není nezbytné, a tak se v lichých dnech jako například dnes nechám jen osprchovat a pak hned šupy zpátky do dupaček.
Nové jsou ale i další věci - dnes jsme například byli v poradně zkontrolovat, jak se mi daří...a vše dopadlo na výbornou! Mám už 3,5 kila a i když mi včera byly teprve 4 týdny, je mě už pěkný kousek. A hlas mám už skoro jako dospělák - chcete si poslechnout?

Za odměnu, že jsem takové hodné sluníčko, jsem dnes dostala nové hrací sluníčko do postýlky, které drnká tak pěknou melodii, že mě to vždycky hezky ukonejší. Maminka mi ho pouští ke koupání i k odpočinku. A taky mám nad postýlkou nový kolotoč s plyšovými zvířatky - pozorně je sleduju a myslím, že už je brzy budu umět všechna nazpaměť. Taky jsem dostala od sestřenice Žofinky krásné modré bačkůrky - jsou na nich obrázky sloníků a už se těším, až si je vyzkouším.
A teď už dobrou noc, zítra je taky den, tak si hezky odpočiňte - jako já.