28. července 2011 aneb Běhám, ale spát nechci

Dlouho jsem vám nic nenapsala. A teď navíc jedeme na dovolenou, tak to taky nic psát nebudu. Nuže tedy alespoň pár novinek z posledních tři týdnů:
Obyčejné chození už mi přijde nudné, a tak raději běhám. Kvrdlám kotníkama a upaluju, jen se za mnou práší. Pomalu se osamostatňuju, a tak se nemusím pořád držet za ruku - ráda si odběhnu stranou a zkoumám, kde co roste, nebo co se děje za plotem.
Zkoušíme teď pozdější usínání, a tak chodím s tatínkem po večeři na procházku před spaním, abych se trochu unavila. Projdeme kolem švestkového stromu, zastavíme se u nasprejovaného obrázku medvěda na trafostanici, zkontrolujeme kačenky v rybníce - a když je nálada, piluju lezení do schodů s držením se zábradlí. Hrajeme hru na prolézání mezi nohama a taky na sprint do cíle, načež mě tatínek chytí a vyhodí do vzduchu. To se vždycky směju. Nesmí ale kolem proběhnout nějaký pejsek - to mám hned oči jen pro něj a peláším za ním. Pejsky miluju. A děti taky. Moc ráda se družím, i se staršími holčičkami z ulice. Rády se po mně opičí a dělají si z toho legraci - a to mě baví!
Taky nabírám nové a nové kilometry v cyklosedačce. Minulý víkend jsem jela s tatínkem a dědou Láďou na pískoviště do Kolovrat, kde se mi vždycky moc líbí. Tentokrát jsme pilovali lezení po úchytové stěně. A dneska jsem s maminkou jela až do Uhříněvsi...byla to tak dlouhá cesta, že jsem z toho nakonec v sedačce usnula.
Až do nedávna jsem rána trávila s tatínkem - pustil mi pohádku o Tipovi a Tapovi, oblékl mě a šli jsme do přízemí snídat a budit babičku. Ale teď si spánek kvůli pozdnímu usínání protahuju a tatínka jsem už několikrát zaspala.
A už opravdu všemu rozumím. Tomu, když mám něco položit, odnést, zahodit, když mám jít tam nebo zpátky, všecko vnímám a každou chvíli na něco ukazuju nebo poukazuju. A taky ráda slyším, jak se co jmenuje, a opakováním si to zasouvám do paměti. Však neuběhne ani pár měsíců a určitě ze sebe všechna ta slova začnu sypat...

5. července 2011 aneb Je mi 14 měsíců a už jím písek a kamínky!

Tak to vypadá, že jsem začala zlobit. I když vím, že některé věci dělat nemám, naschvál je provádím. Například srkat vodu z laviček na dětském hřišti nebo nabírat rukou písek a dávat si ho do pusy. Dneska jsem dokonce začala jíst i kamínky! Vůbec nepomohlo, že mi maminka i tatínek domlouvali a že mě i plácli... Za chvilku už jsem zas "hřešila".
Taky jsem se "rozpovídala". Od rána do večera všelijak budlikám a žvatlám a učím se nová slova. Například BIMBO podle slona na dece v kočárku, JEDE nebo ÁJA.
Zato se spaním mám zase potíž. Zatímco v druhé půlce června mě stačilo položit do postýlky a během chvíle jsem sama od sebe usnula, teď se mi usínání vůbec nedaří. Trvá to skoro hodinu a neobejde se to bez opakovaného breku a vylomenin v postýlce. Jak dlouho to asi potrvá?

26. června 2011 aneb Už vás všechny poznám

Včera jsme na zahradě slavili narozeniny strejdy Ondry a při té příležitosti grilovali moc dobré masíčko. Nebojte se, držela jsem se od grilu dál a nic se mi nestalo. Ani tetina Ajka na mě neútočila, a tak jsem prožila další usměvavý den. A co víc, všechny jsem překvapila, když jsem podle jmen dokázala ukazovat na správné rodinné příslušníky. I tety Péťu a Julku jsem poznala a ukázala na ně!
Na dobrou noc jsme si tentokrát před koupáním pustili místo Krtečka pohádku o Tipovi a Ťapovi. Taky se mi moc lbil, je v ní hodně zvířátek.
A jaké další novoty umím? Umím se točit dokolečka. V knížkách poznám žábu (Ba!), kravičku (Bů!), pejska (Apf!), smutného Ivánka i zajíce, motýlky, včely (Zzz!), kočičku (Tči-tči-tči!) a celou řadu dalších zvířat a věci. Věci, které mě zajímají, umím vybrat mezi ostatními a umím je přinést. Taky umím navlékat děravé plastové kolečko na tyčku - i když to třeba zprvu nejde. A začínám zvládat i slézaní schodů bokem, přidržujíc se zábradlí. Ale tatínek mě při tom raději jistí, kdybych se zapomněla pořádně držet nebo kdyby mi ujela noha. Přeci jen, jsou ty schody velikáááánské!

19. června 2011 aneb Miluju písek, kamínky, knížky a Krtečka

Je to tak. Nejraději ze všeho beru do ruky kamínky a někam je přemísťuju. Ale ráda přemisťuju i další věci. Knížky. Kastrůlky z kuchyně. Dřevěné kostky. Prostě ráda věci odněkud vyndavám, nebo je naopak na nějaké místo pokládám. Taky se ráda hrabu v písku, v suchém i v mokrém.
Maminka s tatínkem se smějí tomu, jaké dělám neustále grimasy. Úplně nejradši ze všeho se kaboním, případně se zakaboním a funím do toho nosem, což je napodobení smrkání. Mračení mě baví. Ale stejně tak se ráda chechtám a dělám baf!...
S tatínkem trénujeme chůzi ze schodů a do schodů - samozřejmě popředu. Učí mě držet se zábradlí, což mu chytře poradila babička. Jde mi to, jako bych to uměla od malička... tak snad to budu brzo umět!
Taky jezdím s malým proutěným kočárkem po přízemí a zkouším překonávat prahy. Naštěstí mám už dost síly - trénink z tlačení velkého kočárku se mi vyplácí :)

9. června 2011 aneb Bude ze mě knihomolka?

Tak už jsem si myslela, že vám víc psát nebudu. Věci se dějí tak rychle, že je ani nestíhám zaznamenávat. Ale dobrá, udělám ještě výjimku...
Po pár probrečených nocích, kdy se mi nedařilo usnout kvůli rostoucí stoličce, opět nastaly dny plné pohody. Usínám téměř hned po uložení, takže si maminka může u večeře trochu vydechnout. A přes den? Přes den jsem učiněné zlatíčko!
Ráno trávím s tatínkem - po probuzení mě k němu maminka odnese, aby mne oblékl. Vstáváme tak spolu - on se obléká, pak čistí zuby mně i sobě, pak jdeme dolů, kde mi chystá snídani, zatímco já si hraju s babičkou. Nejradši mám, když si ukazujeme v knížkách a vyprávíme podle nich. Tatínek mi namaže chleba, nakrájí ho na kostičky, udělá čaj s trochou džusu a než jde do práce, přebere od babičky štafetu, aby se i ona mohla po ránu "nastartovat". S tatínkem, babičkou i maminkou si prohlížím knížky, které jim jednu po druhé nosím. Nejradši mám o Teddym - umím ukázat, jak se češe, jak se obouvá - a taky umím mručet na znamení toho, když je na obrázku na nočníku a tlačí. Pak mám ráda knížku o dědovi, co zasadil řepu a tahal ji spolu s celou rodinou ven. Zapomenout nesmím ani na knížku o zajících - malém, velkém, hubeném, tenkém, veselém a smutném - u veselého se chechtám jako on. A pak je tu samozřejmě knížka o kuřátku v poli a o Krtkovi, ty taky miluju.
Krtek je mým hrdinou už asi dva týdny - tatínek mi ho pouští občas při snídani a mamínka zase při večeři, abych lépe jedla. Moc moc se mi líbí a už skoro umím říct "Haťák!"...
A co ještě umím? Ukazovat rukou a dlaní, jak dělá motýlek. Říkat "bác", "hele", "haló", mračit se a smát se až k chechtání. Velkým lákadlem je pro mě televizní ovladač a vůbec tlačítka všeho druhu. A kdybyste viděli, jak se mi líbilo na pískovišti v Kolovratech!
No, už vás nebudu vyčerpávat, je toho prostě spousta. Když budete hodní, zase se s vámi o nějaké své zážitky podělím. A teď už dobrou noc...

20. května 2011 aneb Ťapu, chňapu, podávám

Ta chůze, to je teda věc! Už mě ani nemusíte držet. Tedy pokud se zrovna nepřijdu opřít o vaše kolena a pomazlit se. Většinu dne tak trávím tím, že chodím z místnosti do místnosti, tu a tam se opírajíc o nábytek. Když mě to omrzí, ukážu rukou, že chci ven na zahradu, anebo na druhou stranu na terasu nebo do ulice. Musíte mi totiž pomoct po schodech.
I po těch schodem bych nejradši šla už jen po svých. Odbourala jsem slézání schodů pozadu a už už zvedám nohy, jakože schody sejdu jako dospěláci. Děláme s tatínkem obří "ťáááp", "ťáááp", "táááp"...dolů, i pak nahoru.
A pořád se všemu směju. Zubím se na celé kolo a moc ráda se učím - to když si s maminkou, babičkou nebo tatínkem něco řekneme a pak to dokolečka opakujeme. Jako třeba podávání hračky a slova "Na!" a "Děkuju!". Tatínek mi půjčuje na hraní a na házení tenisáky - a tak můžeme procvičovat "Hop!"
A zítra se chystáme do Děčína - maminka a tatínek pojedou na bruslích a já v kočárku - to jsem zvědavá, jak nám to spolu půjde :)

15. května 2011 aneb S dobrou náladou je život fajn!

V pátek bylo třináctého, ale jediným negativem, které ten den přinesl, byla prohra našich hokejistů se Švédy. Do finále MS tedy nepostoupili.
Jinak se od rána do večera na všechny okolo zubím. Široký úsměv mě teď provází skoro na každém kroku. Jakmile ráno vidím tátu, zubím se. Hned jak mě táta nebo babička posadí na hopsacího oslíka, zubím se. Když se mnou máma začne dělat blbiny, zubím se a na střídačku se zajíkám smíchy.
Včera mě tatínek zase vzal v kočárku vlakem do Uhříněvsi, odkud jsme se pěšky vraceli přes Kolovraty do Říčan. Trochu mě sice budil kašel, který se mi před pár dny vrátil, ale jinak jsem cestu krásně prospala.

Odpoledne jsme pak byli na cyklovýjezdu s cruiserem. Hezky mě udrncal, takže jsem si dala šlofíka ještě za jízdy. Nejeli jsme nikam daleko, jen do říčanského lesa. Když jsem se probudila, asi mi přes nos přeletěl nějaký lesní bubák - protože se mi najednou v cruiseru přestalo líbit a celou cestu zpátky jsem probrečela. Ani občasné zastávky na ťapání po cestě nepomáhaly...sice jsem plakat přestala, ale jak jsme se zase přiblížili ke cruiseru, spustila jsem na novo. Naštěstí jsme to domů měli kousek a já mohla cruiser brzy nadobro opustit a dopřát si zase dobrou náladu.
Dneska je neděle a od rána mám zase samé srandy. Kromě skákacího oslíka mě teď nejvíc baví následující:
1) chodit za ruku na zahradu, nejlépe na vyhlídku v její zadní části
2) chodit do schodů a ze schodů čelem, za ruku - zvedám nohy jako čáp
3) obcházet stůl v obýváku nebo houpačku a lavičku na zahradě
4) mazlit se s pípacím plyšovým kuřetem, mini-panenkou a vůbec se vším

A taky už umím pít z lahvičky s brčkem!

Vzpomínka na 7. května 2011 aneb Oslava mých prvních narozenin

Oslava mých prvních narozenin byla prostě parádní!
Co bych se dlouze rozepisovala - koukněte se na fotky.

5. května 2011 aneb Slavím - Je mi přesně 1 rok!

I když oslava bude až o víkendu, už dnes k ní mám ten největší důvod: přesně před rokem jsem se totiž narodila! A stejně jako tehdy, i dnes je krásně, od rána svítí sluníčko, takže je na světě hezky. A co už všechno umím?
Chůze: bez opory zvládám stále delší a delší trasy - a hrozně mě to baví. Nejradši trénuju na zahrádce mezi lavičkou a podpěrami větví, a pak doma kolem stolu a podél nábytku. Pochopitelně si pořád ráda jen tak zalezu po čtyřech, například do schodů. A zvládám i sama slézt z postele nebo z gauče, aniž by to skončilo bolavým pádem.
Ruce: jemnou práci prstů nadále trénuju na klíčku ve skřínce v obývacím pokoji. Umím uchopit celou řadu věcí, otáčet jimi, zvedat je - dokonce umím oběma rukama vzít míček a udělat hop! V prstech dokážu celkem zdařile drtit křupky - to mě obzvlášť baví... A zdokonaluju napodobování telefonování mobilem - tuhle jsem si dokonce dokázala otevřít maminčino mobilní "véčko"!

1. května 2011 aneb První máj s pusinkou a chozením bez držení

Včera večer jsme byli v Třemblatech u Žofinky, Matěje a Ondry oslavit opékáním buřtů a klobás čerodějnice. V noci pak pěkně pršelo a bouřilo. No, i kdyby nebouřilo, určitě bych nespala o mnoho lépe než se mi "podařilo" - opět jsem tedy trávila noc u maminky v posteli, polospící polobdící, uklidňující se neustálým kojením.
Dnešek jsme pak strávili z velké části s dědou Láďou a babičkou Helenkou. Přijeli do Říčan a zatímco já byla na procházce v kočárku, tatínek si s dědou zahráli tenis. Pak jsme si u tenisových kurtů všichni, i s maminkou a babičkou Janou, dali obídek. Já vyzkoušela místní klouzačku a další atrakce pro děti a když jmse byli všichni posilnění, šli jsme procházkou na návštěvu k tetě Péťě a strejdovi Ondrovi, na cheese cake. To byste koukali, jak jsem u nich v obýváku procvičovala chůzi! Už ujdu bez držení i několik metrů - jen mě pak někdo musí chytit...

Vzpomínka na 25. dubna 2011 aneb Poprvé jsem dostala pomlázkou

V neděli před velikonočním pondělím jsme byli s tatínkem na procházce v Kolovratech - vlakem tam a pěšky zpátky. Tatínek si po cestě opatřil několik vrbových proutků. Doma si z nich upletl omlázku. No, a druhý den ráno jsem tou pomlázkou dostala "hody-hody-doprovody" přes kaťátka... Prý abych zdravě rostla.
No, více zdraví bych opravdu potřebovala. Pořád mě ještě trápí nekonečná rýma, kterou skoro ani nestačíme vysmrkávat, utírat a cysávat, a k ní se přidává dráždivý kašel, kvůli kterému toho v noci zas a znovu moc nenaspím.

21. dubna 2011 - Děda Honza včera odpoledne odjel na kolo... a bohužel už se z něj nevrátí...

Ještě zavolal tetě Ajce na Skype. Přečetl si na terase lidovky z úterka od táty. Vyměnil žárovku v koupelně, kde už několik dní nesvítila. vyptal se maminky na všechno o mém zdraví, když jsme se vrátili z dopolední prohlídky v nemocnici. Zvedl se od počítače, sundal si brýle na blízko, položil je na stůl a protáhl se od dlouhého sezení. Potěšil se pomyšlením, jak dobře mu bude v sedle, až bude projíždět svou oblíbenou trasou bučinami. Převlékl se, nasedl a vyrazil...

20. dubna 2011 aneb Po 6 dnech a nocích horeček konečně úleva!

Tak snad mám to nejhorší za sebou - a podle všeho to opravdu byla tzv. šestá nemoc. Dnes ráno jsem poprvé neměla ani zvýšenou teplotu a i noc proběhla bez horeček. Jen kdybych lépe spala a nebudila maminku neustálým štracháním, pobrekáváním a vynucováním pozornosti. Zato ty předchozí dny...
Ani jsem radši nepsala o všech těch opakovaných cestách k paní doktorce a do krčské nemocnice. Když vám horečky neustupují a v noci nespíte ani vy, ani maminka, napadají vás všelijaké strachy. Copak to je jen tak, proplakat dlouhé hodiny s horkostí v těle, když doktoři říkají, že to přejde a že vám kromě virózy vlastně nic není?
Doufám, že se teď rychle zotavím a přiberu nějaké to deko. Čeká mě totiž oslava ročních narozenin - a pak asi i nácvik samostatného usínání, bez maminky. Zvládnu to vůbec?

17. dubna 2011 aneb Horečky stále neustupují

V noci na dnešek jsem měla 40,1 C. Přes den by se někomu mohlo zdát, že jsem dobře naložená. Navzdory vysokým teplotám (přes den kolem 38 C) mívám energické chvilky, kdy mě baví obcházet kolem stolku v obývacím pokoji, lézt po schodech nebo cupitat za mým plastovým vozítkem.
Jenže, i tehdy mám pláč schovaný na krajíčku. Stačí, aby se mi něco nepozdávalo a hned spustím plačtivé bědování a volání o pomoc. Kvůli teplotám se zkrátka necítím v trvalé pohodě, rychle se unavím - a tím pádem mám zvýšenou potřebu takový nepříjemný život oplakávat.
Děda Láďa, který u nás byl včera na návštěvě, měl štěstí - těch pár hodin, co se mnou a s našima strávil, jsem se docela držela. Mohli jsme si tedy u trochu pohrát. To v noci to už bylo mnohem horší - a maminka kvůli mým srdceryvným pláčům opět nezamhouřila oka.
Přesto jsem se naučila další věc: říkat pi-pi-pi-pi (i když to zní spíše jako pe-pe-pe-pe), když mi maminka, babička nebo tatínek ukazují zavěšeného dřevěného papouška s mávajícími křídly.
Zítra nás asi opět čeká cesta k paní doktorce - ty horečky už přece musí někdy přestat!
---
Než jsem se nadála, horečky opět vyskočily, a tak se maminka s tatínkem rozhodli odvézt mě ještě večer do nemocnice v Krči. Paní doktorka na dětské pohotovosti mě prohlédla, ale na nic nepřišla. Ani odběr krve na dětském oddělení žádné zlo neobjevil - a já byla přitom tak uplakaná a neštastná. Poslali nás domů a maminku čekala další bezesná noc. Mě pochopitelně taky.

15. dubna 2011 aneb Opět bojuju s horečkami

Po několika dnech zvýšených teplot, které jsou podle všeho u batolat, jako jsem já, běžné, mě přemohly vysoké horečky. Včera v noci jsem dokonce měla 40,4 C! Ani snad nemusím dodávat, že jsem celou noc proplakala, jako ten mraveneček.
Dnes jsme byli s maminkou u paní doktorky a přes den už vše vypadalo lépe - jenže teď přišel večer a já už se zase co hvíli budím s neutišitelným pláčem.
Maminka trne, aby to nebyla laryngitida, kterou se nám sem v týdnu pokoušeli zanést kluci třemblaťáci, kteří byli u babičky na hlídání - choroba ne-choroba.
A mě napadá, jestli něco nechytila i moje kamarádka Julinka. Včera tu byla na návštěvě a vůbec nic zlého netušila.
Za týden plánujeme jet za strejdou Honzíkem do Děčína... - uzdravím se do té doby?

8. dubna 2011 aneb Bylo mi 11 měsíců

Tak ještě měsíc a bude mi rok! A možná už tou dobou budu samostatně chodit! Že neveříte? Jen abyste se nedivili...
Sotva jsem se vrátila z Děčína, už mě tatínek s maminkou posadili do cruiseru, připevnili ho za tatínkovo kolo a vyrazili jsme na první společnou cykloprojížďku - do Kolovrat. To vám byla rychlost! Škoda jen, že tatínek na závěr píchnul a musel šlapat domů po svých, protože jsme s sebou neměli ani lepení, ani pumpičku, ani náhradní duši.
Děda Honza naštěstí doma defekt večer spravil, a tak jsme hned v neděki mohli na další výlet, a to až na Klokočnou. Bylo krásně, slunečno a teplo, a tak jsem si mohla u hospody na Klokočné vyzkoušet houpání v houpačce, točení na kolotoči i dovádění na pružinovém sedátku. Až těch zážitků na mě bylo skoro moc.
V následujících dnech jsem pak zařadila hned několik nových čísel:
- chození za autíčkem (držím se oběma rukama jeho sedadla a samostatně ho před sebou tlačím a řapám, dokud do něčeho nenarazí - tatínek mě zpovzdálí jistí, nebojte)
- zpívání a halekání (maminka mě při koupání učí zpívat a já si to pak přes den procvičuju - i na požádání)
- vrtění hlavou alá "ne-ne"
- popotahování a funění nosem

A včera jsem poprvé byla v našem budoucím bytě. Zatím je to teda spíš holobyt, ale páni stavitelé už ho snad začnou dodělávat, takže se těším, že se koncem léta nastěhujeme.
Pořád trvá moje lehce zvýšená teplota. Maminka říkala, že už s tím asi zajdeme k paní doktorce. Tak uvidíme...

1. dubna 2011 aneb Apríl a tenkrát poprvé v Děčíně

Mám v těchto dnech nakvap - musím totiž po návratu z Děčína prošmejdit všechny kouty v říčanském domečku a zjistit, co je kde nového - a tak tentokrát jen telegraficky:
Poprvé jsem s maminkou a tatínkem zavítala do Děčína - tam vám bylo krásně!
Poprvé jsem se tam viděla se svým pradědečkem Vaněčkem - moc se mi líbil!
Poprvé jsem okusila, jaké má strejda Honzík doma teplo - úplná sauna!

Se strejdou byla vůbec legrace - naučil mě dělat "aaaaaaaaaaaaaa - BAF!", takže od té doby na každého bafám. Taky jsem se pustila do dělání přídřepů a dřepů - i to mi strejda ukázal.

Při dlouhém stání a opírání se o zeď, dveře nebo stůl se přestávám držet rukama - ale tatínek mi to nedaruje, prý je takovéhle machrování předčasné a hrozí pádem. Tak se alespoň pokouším dělat krůčky držíc se maminky nebo tatínka jen jednou rukou. A docela mi to jde!

No, a s odpoledním spaním je zdá se konec! Poslední dobou jsem v podvečer usínala jen tak na půl hodinky, maximálně na hodinku - a teď, kdy je venku teplo a kdy vsedě koukám z kočárku, kde co lítá, mě nějaké spaní vůbec nezajímá.

Také jsem poprvé jela ve vozítku zvaném CRUISER - tatínek mě do něj poslední den své dovolené pohodlně usadil, zacvakl popruhy, opatřil mě lahvičkou s pitím - a už jsme jeli! Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a mně se to moc líbilo. A těch lidí kolem co mi mou pohodu závidělo! To byste koukali...

Nebojte, nic z toho, co jsem se v posledních 2 březnových týdnech naučila, jsem nezapomněla:
-ani přikládání telefonu k uchu a napodobování "haló-haló"
-ani mávání rukou a dělání "pá-pá"
-ani máchání rukou alá "tik-tak", když slyším tikat hodiny
-ani slézání z matrace pozpátku, abych si nenatloukla
-ani držení lahvičky s pitím jednou rukou
-ani popotahování nosem, když mě začíná obtěžovat rýma
-ani ukazování na nos nebo na oči, když se řekne NOS nebo OČI

18. března 2011 aneb Poprvé na klouzačce a další události

Dnes je sobota a já jsem od včerejška znovu ve společnosti návštěvy z Třemblat - Žofinky, Matěje a Ondry. Žofinka se o mě hezky stará, ukazuje mi různé hračky a dává na mě pozor, zatímo bratranci kolem lítají jako splašení a přivádějí svým lomozením okolí k šílenství. Mně to ale nevadí, ve společnosti se cítím jako ryba ve vodě.
A to i mezi cizími lidmi - maminka se o tom přesvědčila, když jsme v týdnu vyrazily s ostatními maminkami a jejich ratolestmi do strašnické kavárny s dětským koutkem. Vyzkoušela jsem si tamní klouzačku, i když tedy jen lezením zespodu, a tay jsem prozkoumala všechna možná tamní zákoutí - maminka ani chvíli nevěděla, kde zrovna jsem.
Bohužel, vypadá to, že jsme si z tohoto výletu kromě zážitků přivezly já a maminka nějaký bacil. Včera skolil ji a ode dneška spouští rýmu a kýchání mně. Na řadu tím pádem opět přijde nudlovysavač. Ach jo...
Jinak, moje týdenní TOP 5 nejoblíbenějších činností a pokroků vypadá následovně:
1. cloumání klíčkem v prosklenné knihovně a jeho cumlání
2. lezení do schodů z jídelny do patra
3. ukazování na různé věci prstem
4. samostatné popíjení z lahve s dudlíkem - už to umím i jednou rukou!
5. slézání z vysoké matrace pozadu + vysedávání v překážkovém sedu a ťukání kostkami od sebe

12. března 2011 aneb Už mám i první horní zub!

Už se to snad konečně klube! Maminka tuhle při koupání vyjekla, že mi v horní dásni nahmatala vykukující zoubek. No že si ale dával na čas! Tolik nocí jsem kvůli němu proplakala.. teď aspon můžu plakat kvůli jeho kamarádům, co budou následovat.

Vzpomínka na 5. března 2011 aneb Tak už je mi 10 měsíců!

Začíná ze mě být velký neposeda... nebo snad velká neposeda? Pořád bych někde lezla. A nejraději mám lezení po schodech...nahoru do patra. Někdo mi samozřejmě ještě musí dělat záchranu, abych se při nějké chvilce nepozornosti nezasnila a neskácela dolů... ale jinak je to pro mě veeeeliká zábava!
Však taky děda s babičkou z Prahy koukali! Nějaký ten týden jsem se s babičkou neviděla, a tak ji moje šikovnost překvapila. Sice jsem musela překonat počáteční rozpaky a zvyknout si na ni, ale to nebylo nic nepřekonatelného. Tatínek s maminkou pak od hodné babičky dostali vypracované daně, zatímco já jsem dědovi ukazovala, jak si hraju s kostičkami a jak lezu štrachat s klíčem u prosklené skříňky vedle televize. To mě taky moc baví!
A koukal i strejda Ondra s tetou Péťou, kteří nás s našima pozvali na návštěvu - a na pizzu. Hnedka jsem omrkla, jakou mají podlahu a jak se po ní leze. Pizzu jsem si sice nedala, ale protože mi maminka s sebou vzala křupky, byla jsem tuze moc spokojená...Jak se mi asi bude na světě líbit za dalších 10 měsíců?

3. března 2011 aneb První boule

To stavění se na nohy mi byl čert dlužen! Kdykoli si jen pomyslím, že už to zvládám levou zadní a nemusím se držet nebo soustředit na rovnováhu při opírání se, skončí to nekoordinovaným pádem. A že jich za poslední dny bylo!
Při jednom z nich jsem si včera (nebo už předevčírem?) přivodila pořádnou barevnou bouli na čele nad pravým okem. To víte, zeď u postele v ložnici je tvrdá a neústupná - a mně se holt smekla ruka.
Jinak mám ale ruce moc a moc šikovné - už zvládám jak "bác-bác", "malá-malá", "paci-paci" a tleskání všeho druhu, tak (byť jen výjimečně) "pá-pá". A když se mě zeptáte, kde je rádio, případně kde je zvoneček, vždycky se otočím tím správným směrem. No nejsem navzdory všem těm pádům šikovná?

25. února 2011 aneb Dnes jsem spala jako nemluvně

Čert aby se v tom mé spaní vyznal. Zatímco v noci na včerejšek jsem každou chvilku budila nejen sebe, ale i chudáka maminku, dnes jsem všechny překvapila - a probudila se za celou noc jen dvakrát.
Ráno jsem si pak hrála s tatínkem, kterého světlo a zima probudily už hodinu před budíkem. Maminka si tak mohla ještě na chviličku zalézt do peřin, aniž bych kolem ní šramotila při svých výpravách za hračkami.
A zítra už je víkend! Copak nám asi přinese?

23. února 2011 aneb Kéž bych se tak často nebudila

Jestli se něco v minulých týdnech nezměnilo, je to moje časté noční probouzení. Maminka tvrdí, že ji někdy budím i každé dvě hodiny. Jednak pláčem, jednak tím, že otevřu oči a začnu v postýce trénovat vstávání - a vůbec všelijak štrachat a povykovat.
To víte, z plazení po zemi jsem téměř plynule přešla na stoupání si a první opatrné krůčky (zatím jen s přidržováním se - židle, matrace, šprušlí postýlky, nohy stolu a tak podobně). Občas to prokládám lezením po kolenou - ale to mě moc nebaví, je to na můj vkus moc pomalé. A já mám ráda rychlé přesuny...
Napříkad když mě tatínek posadí do mého plastového autíčka a vozí mě ďábelskou rychlostí z obýváku do jídelny a zpátky. To vám je žůžo!
Jedno je jisté. Určitě se nebudím kvůli zubům - mám pořád jen dva spodní sirotečky a žádní další kamarádi se jim podle všeho neklubou. Ale i s těmi dvěma si vystačím. Pořádně se každý den posiluju protahováním nejrůznějších šňůrek a tkaniček - dokonce jsem vyzkoušela i tatínkův datový kabel.

A taky se učím spoustu nových věcí. Teď například dělat ručkama "paci paci pacičky". Nejdříve mi to moc nešlo a jen jsem šmrdlala o sebe pěstičkami. Ale poslední pokusy už jsou úspěšné a moje dlaně a prstíky o sebe hezky plácají.

6. února 2011 aneb Je mi 9 měsíců a už se sama postavím!

Víte, jak jsem oslavila dovršení 9 měsíců? Tím, že jsem se maminkou nechala včera ráno vyhecovat a poprvé v životě jsem se postavila na vlastní nohy! Musela jsem se pochopitelně přidržovat šprušlí u postýlky - a i tak to byla obrovská dřina. Nicméně povedlo se. A od toho okamžiku jsem to už několikrát zopakovala! Hezky pod sebe srovnám nohy, zapřu se špičkama, přidržím se rukama tyček a hup - jsem na nohou. Hned mám parádní rozhled a usmívám se, protože mě tahle novinka moc moc baví!
A dneska jsem dostala svoje první botičky, aby mi to v pletených ponožkách při mých výpravách po podlaze neklouzalo a abych se mohla lépe stavět. Jedny jsou bílé, druhé pak růžové s gumovou podrážkou.
Prostě samá pozitiva. Taky mám díky tomu výbornou náladu a už nekňourám, jako před pár dny. Vodu z lahvičky piju jako duha a ani u kašičky neprotestuju a otvírám hezky způsobně pusu. A směju se i na dědu Láďu - včera nás byl navštívit, tak jsme si hezky hráli a kouleli na sebe oči.

4. února 2011 aneb Neberte mi to, nebo se rozbrečím!

Se smíchem je konec. Vůbec za to ale nemůžu. Poslední dny mám zkrátka pocit, že mě chce každý ošidit. Nebo připravit o potěšení z toho, čím se zrovna bavím. Anebo že má prostě za lubem něco, co mě uvrhne do utrpení.
Jen si takovou úzkost představte... Zalíbí se mi třeba tuba na krém. Chci, aby mi ji maminka podala na hraní. A ona to neudělá. No nerozbrečeli byste se taky? Taková zrada! Anebo mi ji podá, ale zároveň si sama vezme jinou - větší! No tomu říkám křivda jako Brno! Kde jsou ty časy, kdy jsme se společně smály.
Jindy se třeba podívám na babičku, která se na mě vždycky těší - ještě před týdnem bych ji potěšila úsměvem. Ale teď mě její milý úsměv bůhvíproč uvrhává do zoufalství...
Zdalipak mě to do zítra, kdy začíná víkend, přejde? Pokud ne, má se tatínek na co těšit...Tak či onak, zítra už mi bude DEVĚT MĚSÍCŮ!!!

1. února 2011 aneb Třetí den za volantem

Pamatujete si, co jsem dostala od babičky Jany k vánocům? No přece barevné plastové vozítko se spoustou tlačítek, které vydává nejroztodivnější zvuky. A protože už mi sezení docela jde, nastal čas vozítko vytáhnout na světlo a vyzkoušet. Sama na něm pochopitelně ještě nejezdím, naši mi dávají záchranu, abych se náhodou stranou neskácela na zem. Ale i tak si za volantem připadám důležitá a užívám si rozhled.
Taky si hraju s panenkou, kterou mi tatínek vyndavá z kočárku - má supr gumově ohýbací nohy (ta panenka, ne tatínek). Ale ze všeho nejradši kramařím. Pátrám, kde co je, odkud se dá co stáhnout na zem a tak podobně. Jako třeba noviny a časopisy, které má babička s dědou v rohu u sedačky. Co chvíli se jich zmocním a cupuju je.
A taky se už umím pěkně vztekat. Jako třeba dneska při koupání - jakmile není po mém, natruc se rozpláču a jen stěží jsem k utišení. Ale nebojte, takovéto slabé chvilky mám jen výjimečně. Jinak si maminka s tatínkem libují, jaké jsem klidné a hodné miminko!

30. ledna 2011 aneb Couvání taky není k zahození

Včera jsme byli já, maminka, napůl vyléčený tatínek, babička a strejda Martin s tetou Julkou na procházce kolem Jurečku, kterou jsme zakončili návštěvou u strejdy a tety doma. Mohla jsem tak ozkoušet, jaké to je se plazit po koberci s dlouhým vlasem. Bylo to jako na travičce. Všechno jsem tam pořádně okoukla a přitom jsem objevila nový pohyb: couvání.
Hned dneska jsem si ho připomněla, když jsme s tatínkem koukali na Drtivou porážku. Já tedy koukala jen po očku, mnohem víc mě bavilo šmejdit po podlaze a objevovat skrytá zákoutí televizního pokojíčku, především to s vysavačem. Mohla jsem si tak couvání pořádně procvičit - hezky se rukama odrážet v poloze na bříšku směrem zpátky...a ještě jednou.
Po snídani jsme potom procvičovali vstávání z kleče u vysoké matrace na nohy. Tatínek mi samozřejmě dává na obě strany záchranu. Ani se mu nedivím, že se bojí. Před snídaní jsem se z matrace skulila tak nešikovně, že kdyby mě nezachytil, natloukla bych si o parkety. Budu muset na té své koordinaci ještě zapracovat...

23. ledna 2011 aneb Kašlu na sníh

Tak teploty už snad odešly. Jen kdybych už měla pokoj také od toho kašle a rýmy. Vysavač bzučí několikrát denně naplno. A kuckáme už zase celá rodina. Taky opět napadl sníh, zima zdá se nabrala novou sílu. Nejhezčí je to v lese, kam v pracovních dnech jezdím s dědou Honzou na kočárkovou spací procházku.

22. ledna 2011 aneb Poprvé sedím ve své židličce

Třebaže jsem dnes měla v plánu jet s maminkou na pohotovost, nic z toho nakonec nebylo. Nekonečné horečky, které mě sužovaly už šest dní, nakonec polevily. Tak dlouho jsme to odkládaly, až nejhorší příznaky pominuly. Teď už jen bavit se kašle a žluté rýmy a bude zase dobře.
Protože už se sama zvedám z lehu na bříšku na kolínka a protože v lehátku co chvíli neposedně měním leh v sed, rozhodl se tatínek s maminkou, že mi sestaví mou stolovací židličku, kterou jsem dostala k vánocům od dědy Láďi a babičky Helenky.
Jen co jsem do židličky zasedla, hned se mi v ní zalíbilo. Krásně z ní vidím, co kdo dělá, a tak jsem při obědě mohla pozorovat, jak zbytek rodiny jí.
Život je vůbec plný zajímavých věcí. Můžu si pozorně prohlížet svoje ručičky a prsty, koukat, jak se pokrčují a otáčejí, a brát do nich nejrůznější věci. Můžu se opřít o ruce a na kolínkách pérovat dopředu a dozadu podle libosti, anebo se doplazit pro libovolnou hračku.A taky se na kolínkách můžu zvednout a rukama se opřít o matraci a v tomto polostoji zkoušet, jak moc mě nožky unesou. Myslím, že do měsíce bych mohla vyzkoušet první krůčky. Nejpozději do dvou...

20. ledna 2011 aneb Už zase válčím s nachlazením

Nenechte se mást mými úsměvy a brebentěním. Už několik dní mám totiž vysokou teplotu a zápasím se zahleněnými dýchacími cestami. Ano, už zase.
Ano nevím, jestli jsem se nachladila při lezení po podlaze nebo při procházce, nebo jestli na mě někdo prsknul nějaký ten chrchlací bacil. Jisté je to, že mám zase plný nosík rýmy a zanešený krk - a dneska možná už i průdušky.
Ani já, ani maminka kvůli tomu v noci pořádně nespíme, je to k uzoufání. Čípky sice zanícený nosohltan celkem uvolňují, ale přesto se dnes chystáme k paní doktorce, aby všechno zkontrolovala a dohlédla na rychlé vyléčení. Včerejší návštěva v ordinaci bohužel skončila fiaskem, protože v čekárně bylo i před koncem ordinační doby tolik miminek, že by na nás nevyšla řada, ani kdyby paní doktorka přetahovala o hodinu. Snad dnes pořídíme lépe...

15. ledna 2011 aneb Další level - spím v hluboké postýlce

Můj život je neustálá změna. Sotva jsem si zvykla na dva vykouklé dolní zoubky, už musím snášet bolest z klubajících se horních. Sotva jsem se naučila opírat o ruce a zvedat se na nich, už mi mou mělkou postýlku předělávají na hlubokou, ze které vůbec nemám rozhled po místnosti. Prý abych náhodou nepřelezla a nevypadla.
Naštěstí můj život nejsou jen samá příkoří. Třeba příkrmy - maminka mi je dělá pestré, jednou kašička, jindy čerstvě namixovaná přesnídávka z jablíček nebo borůvek, tu tohle, jindy zase něco jiného. Zapatlaná jsem ovšem pokaždé od hlavy až k patě, bryndáček nebryndáček.
Protože už se plazím víc než obstojně, můžu šmejdit i po celé místnosti, a někdy i z pokoje do pokoje. Třeba dneska ráno jsem tatínkovi v pokoji vysunula šuplík a jen málo chybělo, abych nakoukla dovnitř. Taky si hrajeme s míčkem, co jsem dostala k vánocům, a s golfovým míčkem, který na plovoucí podlaze pěkně rachotí, což mě baví. Kdypak asi nahradím plazení lezením po kolenou?

12. ledna 2010 aneb Papa, nene, kvííííííííííííí

Určitě si vzpomínáte, jak jsem o vánocích vesele žvatlala. Ty časy jsou pryč. Teď mě mnohem víc baví kníkání všeho druhu. Nejradši pískám - pochopitelně ne na prsty, jen hlasivkami. Dnes jsem to sice proložila tichým klapáním rtů alá "papa-papa", jinak jsem ale celý den kvíkala a řičela.
Včera jsem s maminkou opět byla na návštěvě Na Vysoké, kde se maminka a já kamarádíme s několika dalšími mrňousi a jejich maminkami. Moc se mi tam líbilo, jsem ráda, když mám nějaké povyražení a změnu.
Jako například když přijedou bratranci a sestřenice z Třemblat, jako včera, kteří kolem mě neustále skotačí a povykují. Nebo jako když přijede na návštěvu děda Láďa, který na mě neustále dělá zvuky a legrační obličeje a leze ke mně po kolenou.

1. ledna 2011 aneb Nový rok, kolínka a novinky o zoubcích

Tak už začal nový rok! Jeho oslava patřila v podání naší chřipkou zdecimované rodinky k těm nejdecentnějším v historii, jen se polehávalo, prohlížely se fotky a čekalo se na drobný půlnoční přípitek. Ale aspoň jsme se do nového roku probudili všichni čilí a plní energie. Tedy, až na tatínka, ten je pořád nějaký rozlámaný a bolavý, sotva "leze".
Já jsem si hned od rána vzala na starost brebentění a chechtání. Maminka na mě dělala "baf!" s peřinou a to mě hrooozně baví. Tatínek a babička mě pořád zkoušejí postavit na kolínka, abych se nemusela plazit po stehnech, ale zatím v takovém postoji vydržím jen pár zhoupnutí a zase se uvelebím na bříšku a plazením vyrazím, kam se mi zrovna chce.
Z dolní dásně už mi na svět opatrně vykukují bělounké růžky obou avizovaných zoubků. Však jejich ostrost hned vyzkouším při žvejkání a cumlání chlebové kůrky, kterou od babičky dostávám za odměnu. To je vám taková dobrota, že mívám drobky až na zádech!