15. října 2010 aneb Vzpomínka na vítání občánků

Než vám povím, co je nového, musím se vrátit k pátku 15. října. To jsme s maminkou a tatínkem vyrazili na hlavní říčanské náměstí, kde se v sálu městského úřadu konalo vítání nás malých občánků. Pozvánka na něj přišla mamince už před několika týdny, a tak jsme se na tuto akci mohli dosyta těšit.
Dorazili jsme před devátou, zaparkovali kočárek mezi ostatní dětská vozítka a nahlásili naši přítomnost paní matrikářce. Pak už byl tatínek poslán do sálu, zatímco já s maminkou jsme absolvovali seřazení, po kterém následoval slavnostní vstup hlavním vchodem do sálu. A tím vše začalo.
Sedly jsme si s maminkou na určené místo v první řadě, hned před tatínka, který vše fotil. Maminka občas mrkla dozadu na babičku Janu, která mezitím dorazila, aby o tu vítací slávu nepřišla. Miminek nás tam bylo asi deset, možná o něco víc. Tolik nových lidí pohromadě už jsem dlouho neviděla! Ale nebála jsem se - ani dětí z mateřské školy, které přišly, aby nám sborem zazpívaly na uvítanou několik pěkných písniček.
Po dětech si vzal slovo říčanský místostarosta pan Musil a moc hezky k nám promluvil. A nejen k nám dětem, ale i k našim dospělákům. I to se mi moc líbilo, a tak jsem slintala blahem, až jsem se celá poslintala. No než jsem se nadála, už jsme byli na řadě, abychom si šli s panem místostarostou potřást rukou a převzít od něj uvítací kytičku s dárkem. Maminka nás podepsala do takové velikánské knihy, pan fotograf nás vyblejsknul, poslechli jsme si ještě jednou děti - a byl konec.
Tedy, ještě bylo na řadě všelijaké hromadné i nehromadné fotografování, ale protože se v sále zničehonic rojilo tolik lidí, že jsme se v tom roji s maminkou skoro ztrácely, dohodla se maminka s tatínkem, že nemusíme mít všechno. Navíc, moje proslintané tričko začínalo docela studit... I tak to bylo celé pěkné, ani nikdo nebrečel!

A víte, že už se mi občas podaří zasmát se nahlas? Maminka mě dokonce slyšela už před několika dny, bohužel beze svědků. Ale nebojte, už mám i svědky - 18. října nás navštívila prababička Alena a s tou jsme se nasmály opravdu dosyta...
Že se na bříško převracím "levou zadní", to už vítě. Ale o své zakláněcí mánii jsem vám myslím ještě nepověděla. No to víte, musím všechno vidět - takže když mě někdo nosí, otáčím hlavu nejen doleva a doprava, ale i do záklonu! A protože se mnou šijou všichni čerti a umím se už kroutit jako žížala, nebude to dlouho trvat a vykroutím se i přes hranu houpacího lehátka. Však už maminka tatínka přede mnou varovala, že jsem pěkné švícko - není to tak dávno, co jsem se ohnala tak šikovně, že to skončilo rozlitým čajem. No to víte, u stolu si počínám čím dál sebevědoměji - jednou z mých aktuálně nejoblíbenějších činností je teď bouchání rukou do stolu. Bác, bác, bác!