Tak se mi to znovu povedlo! Ptáte se co? No přece překulení ze zad na bříško! Musím se pochválit, protože tento málem gymnastický prvek už zvládám hodně obstojně. Až jsem tatínka úplně zaskočila, jak rychle ho zvládnu - než se stihl otočit od televize, už jsem byla pěkně - šup! - na bříšku. Zatím mi to jde lépe přes levé ramínko. Na otočce přes pravé chci ale zapracovat co nejrychleji.
Štípance od komárů už mi z čela zmizely - a tak jsem mohla o víkendu "mezi lidi" v plné své kráse. Udělali jsme si s maminkou a tatínkem výlet do Kolovrat a odtud pěšky do Uhříněvse. A kdybych ho bývala skoro celý neprospala, mohla bych vám o něm důkladně povyprávět. Ale to víte, musela jsem nabírat sílu na svá večerní alotria.
S tatínkem i s babičkou už zkoušíme, jak mi budou šlapat nožičky. Nechám se od nich hezky držet a zkoumavě se chodidly dotýkám podložky - ať už stolu, nebo postýlky nebo gauče. Také cvičíme berany berany duc, měříme rukama, jak je kdo veliký, a s maminkou a babičkou si hrajeme na letadlo houpáním na holeni. Maminka mě pak každý večer po koupání dlouze namasíruje, takže mě druhý den ráno vůbec nic nebolí.
Dokonce mě nebolí ani pusa, ani hlasivky, a to přesto, že s výskáním, prskáním, kulikulikáním a žvatláním ani trochu nezahálím. Někdy si s tatínkem úplně skáčeme do řeči. Taky si občas zabrečím. Nejčastěji když se mi nedaří něco šoupnout du pusy a ocumlat, nebo když si mě dlouho nikdo nevšímá a já se začnu nudit. Anebo když mám hlad. Dlouho ale povykovat nemusím, všichni okolo mě už jsou důkladně vycvičení a tak přiskakují, jen co trošinku zvýším hlas.
Zítra jedeme s maminkou do Prahy. Jakápak asi bude cesta?
Žádné komentáře:
Okomentovat