1. listopadu 2010 aneb Dva týdny v cholerovém domě

Tak už umím i kuckat! No vážně... kuckám ve dne i v noci. Po týdnu, kdy kašel zmáhal babičku Janu, přišel týden, kdy kuckání posedlo i maminku - a tak bylo jen otázkou času, kdy se bacil přesune na mě. No, a co myslíte? Povedlo se...
Sice už mi jsou servírovány nějaké mucosolvaní sirupové kapičky pro nás miminka, ale zatím tedy zlepšení nepozoruju. Hleny mi chrčí v dýchacích trubičkách, člověk si pořádně neužije ani to cumlání dudlíčku. Vždyť bych se snad udusila!
Hned se mi taky zhoršilo spaní - každou chvilku se vzbudím a není výjimkou, že je mi do pláče. Chudák maminka, je celou noc jako na trní a oka nezamhouří.
Člověka pak ani netěší, že už si umím vyndat sama dudlík z pusy a přendavat ho z ruky do ruky. Jedinou mou radostí je ranní "čmeláčkovské" lítání s tatínkem a večerní koupání s maminkou.
Maminka říká, že už mi asi začíná ta "separační krize". Nevím, co tím myslí, ale asi naráží na to, že jakmile nejsem u ní v náručí nebo někde poblíž, spustím usedavý pláč. Je pravda, že je mi poslední dobou do breku docela často. Pořád se cítím unavená, přes den toho ale moc nenaspím a radši než hraní si s hračkami mám, když mě někdo nosí.
Přitom na mě všude kolem čeká celá spousta zajímavých her - na čtení říkadel s maminkou, na drnání na kytaru s tatínkem, na cumlání balonu s plyšáky nad postýlkou, na převalování se, na ohmatávání skla ve dveřích, na ocucávání zvířátek včetně nové opičky od strejdy Honzíka, na broukání si s maňásky... no je toho zkrátka hodně.