Můj život je neustálá změna. Sotva jsem si zvykla na dva vykouklé dolní zoubky, už musím snášet bolest z klubajících se horních. Sotva jsem se naučila opírat o ruce a zvedat se na nich, už mi mou mělkou postýlku předělávají na hlubokou, ze které vůbec nemám rozhled po místnosti. Prý abych náhodou nepřelezla a nevypadla.
Naštěstí můj život nejsou jen samá příkoří. Třeba příkrmy - maminka mi je dělá pestré, jednou kašička, jindy čerstvě namixovaná přesnídávka z jablíček nebo borůvek, tu tohle, jindy zase něco jiného. Zapatlaná jsem ovšem pokaždé od hlavy až k patě, bryndáček nebryndáček.
Protože už se plazím víc než obstojně, můžu šmejdit i po celé místnosti, a někdy i z pokoje do pokoje. Třeba dneska ráno jsem tatínkovi v pokoji vysunula šuplík a jen málo chybělo, abych nakoukla dovnitř. Taky si hrajeme s míčkem, co jsem dostala k vánocům, a s golfovým míčkem, který na plovoucí podlaze pěkně rachotí, což mě baví. Kdypak asi nahradím plazení lezením po kolenou?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat