30. ledna 2011 aneb Couvání taky není k zahození

Včera jsme byli já, maminka, napůl vyléčený tatínek, babička a strejda Martin s tetou Julkou na procházce kolem Jurečku, kterou jsme zakončili návštěvou u strejdy a tety doma. Mohla jsem tak ozkoušet, jaké to je se plazit po koberci s dlouhým vlasem. Bylo to jako na travičce. Všechno jsem tam pořádně okoukla a přitom jsem objevila nový pohyb: couvání.
Hned dneska jsem si ho připomněla, když jsme s tatínkem koukali na Drtivou porážku. Já tedy koukala jen po očku, mnohem víc mě bavilo šmejdit po podlaze a objevovat skrytá zákoutí televizního pokojíčku, především to s vysavačem. Mohla jsem si tak couvání pořádně procvičit - hezky se rukama odrážet v poloze na bříšku směrem zpátky...a ještě jednou.
Po snídani jsme potom procvičovali vstávání z kleče u vysoké matrace na nohy. Tatínek mi samozřejmě dává na obě strany záchranu. Ani se mu nedivím, že se bojí. Před snídaní jsem se z matrace skulila tak nešikovně, že kdyby mě nezachytil, natloukla bych si o parkety. Budu muset na té své koordinaci ještě zapracovat...