Ani jsem se Vám včera nestihla pochlubit, že mě maminka a tatínek vzali poprvé k opravdické paní fotografce. Tedy, poprvé jsem u ní byla, když jsem ještě byla u maminky v bříšku, ale to se asi nepočítá. Vypravili jsme se k ní po snídani, hezky s celou parádou – i když, svůj nejsvátečnější kostýmek jsem si vlastně stihla ještě před odjezdem znečistit, a tak mám-li mluvit pravdu, nebyla ta paráda úplná.
Do Prahy na Letnou jsme po sluncem rozpálené dálnici dorazili v půl jedenácté a než jsem se nadála, focení začalo. Přiznám se bez mučení – moc příjemně jsem se tedy necítila. Ne že by mi vadila ta roztodivná světýlka a záblesky, ale jelikož byl opravdu teplý den, brzy jsem všem musela dát najevo, že toužím po větším pohodlí, než jsou rozehřáté náruče a dlaně a pózování v takřka skleníkovém vzduchu, kterému moc nepomáhala ani záře nasvěcovacích reflektorů. Marně se mě pokoušeli přesvědčit, marně na mě zkoušeli říkanky i ukolébavky...Bylo mi horko a navíc jsem začala mít i hlad!
Naštěstí byla paní fotografka tuze milá a trpělivá. Když mě maminka uklidnila malou kojící svačinkou a když se v ateliéru vyvětralo, řekla jsem si, že pár záběrů zkusím vydržet. Zatnula jsem tedy zuby – vlastně spíš dásně – a pomyslela si: tak honem, ať už to máme za sebou!
Nakonec jsme si tedy několik záběrů odvezli, ale všichni jsme věděli, že tohle focení mělo do ideálu daleko. Upřímně řečeno, vždyť já se od samého začátku těšila zpátky do maminčina klimatizovaného automobilu! Ale co, třeba bude příště lépe... Tak či tak, celá akce mě zmohla natolik, že jsem prakticky celý zbytek dne prospala. Vám se v tom teple snad spát nechtělo?
Žádné komentáře:
Okomentovat